Myšlenku na blog mám už v hlavě hodně dlouho. A neustále jí odkládala. Protože kdo by to četl, že jo. A pak přišel jeden fakt dlouhý telefonát a dotaz, jestli bych nechtěla začít psát. Po pauze, kdy jsem potřebovala menší myšlenkový výplach a soustředit se jen na jednu konkrétní výzvu, jsem k tomu konečně sedla.

Je to takový malý experiment a já doufám, že to bude fungovat. Pořád se totiž snažím vymyslet, jak udělat „dovolenou“ v Čechách co nejpohodovější. Ty uvozovky tak jsou naprosto záměrně. Máme sice volno a oficiální dovolenou, ale i tak se z ní domů do Norska vracíme víc utahaný, než když pracujeme s jedním přesčasem za druhým. Protože se samozřejmě se všemi chceme vidět, občas je potřeba něco zařídit, vyřídit a na nějaký odpočinek už moc času nezbývá. Diář se rychle plní týdny před odjezdem a při pohledu na něj začínám propadat beznaději. Nicméně to později částečně kompenzují všechna ta úžasná setkání.

Ale je tu problém. A to ten nabitý diář. Nejvíc novinek se tedy zpravidla dozví ti, co potkám nejdřív. Jak datem, tak denní dobou. Protože čím víc lidí ten den potkám, tím víc příběhy a vyprávění zkracuju. Ono vyprávět jeden příběh tolikrát je prostě dost náročný. A taky fakt nuda. Tím spíš, když je to dokonce několikrát za den. A proto doufám, že ten kdo chce, si tu občas nějaký ten příběh přečte a společně na něj potom jen navážeme. Třeba u piva. 🙂

Zároveň ale nechci, aby blog fungoval jen z egoistických důvodů. Četla jsem tenhle úvodník několikrát a pořád se nemůžu zbavit dojmu, že to tak trochu vyznívá. Doufám že to bude bavit i někoho dalšího – někoho, kdo si rád si o mých zážitcích přečte prostě jen tak a pobaví se u nich stejně jako teď zpětně já.

Na závěr jen malé zamyšlení k názvu. Kdo zná dobře Cimrmana, tomu spojitost jistě neunikla. Ale symbolika je ve smyslu chumelenice víc než příhodná. A nejen tím, že žiju v Norsku, ale taky tím, co všechno jsem tu už za tu krátkou chvíli zažila.

B.