Vzhledem k situaci kolem nás mám alespoň trochu času něco napsat. Písemné zkoušky z norštiny byly zrušeny. Den předem. Rozhodnutí to bylo logické, ale po té přípravě to prostě zamrzí. Ústní jsem stihla. Ale o tom až jindy.
Dneska to bude o zimě v Norsku. Protože ta letošní stála za prd (i když ještě zdaleka není konec) a protože se mi po ní stýská. Takže:
Proč miluju norskou zimu?
Na to by se dalo stručně odpovědět fakt rychle. Protože sníh. Ono to má takový svoje kouzlo. A zima bez sněhu je taková vlezlejší, protivnější, depresivnější a delší. Co si budeme povídat, dny jsou příliš krátký a občas ta tma leze na mozek a na to ani nemusím bydlet v oblastech polárních nocí. Já si teď vlastně pískám, horší to je, když člověk chodí do práce. Ještě o první pauze tma, o poslední jasu, že by si člověk brýle nasadil. A pak udeří 15.hodina, sbalíš se, vylezeš před fabriku a najednou, tvl, tma. Přijedeš domu a padnul bys do postele. Ale ten sníh. Ten tu tmu přeci jen trochu rozbíjí. A když je úplněk, je to, jako by se Slunce stavilo na čajový dýchánek a louky kolem posypalo maličkými blyštivými diamanty. Baví mě sledovat stín našeho domu, který stojí měsíčním paprskům v cestě. A při dobrém načasování je vidět i z komínu stoupající dým. To se prostě neokouká. A přes den, když je nebe bez mraků, je to ještě větší mazec. Milióny a milióny drahokamů rozesetých všude kolem! Když mrzne až praští a zafouká vítr, ze stromů ty drahokamy začnou padat a problyští i vzduch. Nekecám.
A při těhlech krásných dnech miluju ty růžový rána a modrý odpoledne. Všechno kolem se do těch barev zbarví. Trvá to vždycky tak hodinku, ale je až neuvěřitelný, že se to takhle dokáže vybarvit. Jako by měl člověk na očích brýle, přes který by se koukal na přírodu kolem sebe. Je to hypnotizující a mám pocit, že nemůžu uhnout pohledem. Prostě mě to drží a nechce se mi nic než jen sedět a zírat.
První sníh.
Vždycky s napětím čekáme, kdy se ukáže. Těch rán, když člověk vyleze z ložnice a už při cestě chodbou mžourá skrz okna na terasu, jestli uvidí to bílý znamení. Hodně rán přejde a nic. Ve vzduchu už je cítit chlad a mráz, najednou je to takový jiný než v létě. A pak to přijde, jeden by se při běhu až přerazil, aby se podíval zblízka. Tráva je pocukrovaná a člověk ví, že už se to blíží. Většinou je to ten signál k uklizení věcí, který nechceš potkat až na jaře. Tenhle timing bychom měli ještě trochu poladit, to se nám ne vždycky úplně povede. Ale radost to je. Podzim až tolik ráda nemám. Všechny období mají nějaké kouzlo, podzim je z nich ale asi takový nejsmutnější. Upršený. Naštěstí netrvá moc dlouho. Většinou se s prvním popraškem ozve už Září, ale ta pravá nadílka přichází o něco později. Záleží jak si Říjen s Listopadem tentokrát rozdali karty, kdo vyhrál a bude tentokrát šéfem.
Prosinec.
Vánoční čas je prostě magický. Psala jsem o tom víc v předchozím článku, takže to nebudu až tolik rozvádět, ale prostě… Ty bílý světýlka všude, bílé sněhové duchny na střechách, venkovní pracovní bordel uklizen a zakryt sněhem, v oknech a na zápražích lucerny, černočerná tma. To vás prostě vtáhne i když nechcete. Nádherně to spolu všechno ladí a dohromady to dává smysl.
Leden.
Ten fakt žeru. Často se ona pohyblivá čára teploměru vydává na túru hluboko pod nulu. Okna jsou mrazem pomalovaná, na stromech (a vůbec na všem) jsou dlouhé ledové ostny. Najednou přibyde slunečných dní, všechno se třpytí, nebe předvádí svojí lednovou modrou (to je úplně jinej level modrý, tak jasná, sytá barva se objednává jen v lednu) a i přes to, co teploměr ukazuje, je nadmíru příjemný být venku a nastavovat tvář sluníčku, které svou sílu nezapře. Prostě Leden je pán. O tom nemůže být sporu.
Únor.
Ten se ozve s připomenutím, že zima ještě nekončí. Nebývá tolik slunečný, ale vynahradí to dovozem sněhu. Ač je stále mrazivo, občas teplota vyleze o něco výš, přitáhne si na pomoc mraky a spustí sněhovou salvu. Skokem začne zase přibývat a zábavou, kterou sebou přináší trochu vykompenzuje lehké deprese z tmy a šera. Jo, člověk už se přeci jen malinko těší, až zase bude krásně, dny delší a prostě bude nějaká změna. Stereotyp to ještě pořád není, ale když začne zima moc brzy, sem tam to na člověka padne. I proto Noři v tomhle období často vyráží za sluníčkem na dovolenou do zahraničí.
Březen.
Jaro už začíná být cítit ve vzduchu. První polovina bývá ještě hodně sněhová, ale pak se to přehoupne, sluníčko maká víc a víc, dny už nejsou tak utahaně dlouhý a tmavý, v centru začnou rozkvétat první kytky a prostě je znát, že už to nebude na dlouho. Tyhlety probouzecí dny přírody je taky zábava pozorovat. Ze střech srčí proudem voda z tajícího sněhu, a tak nějak je všechno zase pomalu, ale jistě v pohybu po zimním odpočinku. Jen se nesmí usnout na vavřínech. Co se Vidrholce týče, není neobvyklá sněhová přepadovka i v půlce května. Takže městu dole v údolí navzdory, tady se ta zima tak úplně nevzdá. A to mě fakt baví! Tady je šéfem prostě někdo jiný. Někdy to může začít trochu lézt na mozek, ale pomáhá si říct: Sněžilo by, ať je člověk rád nebo ne. Takže je lepší být rád.
Psala jsem v úvodu, že letos to stálo za prd. Ne, že bych si chtěla stěžovat, ještě stále se na chvíli můžeme dočkat, ale zažila jsem tu i lepší zimy. Třeba můj drahý Leden letos rovnou předal žezlo dál. Nejlíp letošek shrnu ve větě: Při procházce městem začátkem února byla vidět silnice. Asfalt myslim. Prostě sníh nikde. Tady se totiž silnice nesolí, maximálně hlavní tepna v centru nebo dálnice. Díky tomu je tu zima fakt bílá a to, že začne prosvítat povrch silnice patří ke známkám jara stejně tak jako ranní ptačí orchestry a první vykukující narcisy. Jediné, co se tu na silnici a chodníky v kluzkém období použije, je štěrk. Je fakt, že z něj potom na jaře zbydou slušné hromádky na krajnicích, ale ty jsou nakonec posbírány a štěrk tak vyčkává, až na něj na podzim zase přijde řada. Nemůžu říct, že bychom při pohledu z okna neměli bílo. Jako jo. Ale letošek mě naučil tu situaci popisovat dvěma způsoby. Ano, máme sníh. Ano, máme bílo. Možná se vám to nezdá, ale pro nás je v tom propastný rozdíl.
A abych nebyla jen negativní. Leden letos místo sněhu a mrazu přinesl jinou, neobvyklou podívanou. Perleťová oblaka. Tenhle jev jsem vůbec neznala a je to věc neskutečně nádherná. Viděli jsme je letos celkem třikrát a fotky okamžitě zaplnily místní média i sociální sítě. Říká se jim také polární stratosférická oblaka (zkratka PSC – polar stratospheric clouds), v norštině perlemorskyer. Stratosféra je ve srovnání s troposférou velmi suchá, a tak v ní jen výjimečně vznikají vhodné podmínky pro tvorbu oblak. Tenhle vzácný fenomén se tvoří ve výšce kolem 30 000 metrů, když se silný vítr přežene přes horský hřeben, vytvoří vlnu velmi studeného vzduchu a ta je vynesena vzhůru spolu s ledovými krystaly. Ty cestou ještě trochu nasají vlhkost a ve spodních vrstvách stratosféry pak vytvoří tenký oblak. Objevuje se vždy při východu nebo západu slunce. Je to stejný princip jako lom světla v hranolu, kdy je slunce těsně pod horizontem a krystaly se takto rozzáří. Jak to tak ale bývá, vše, co je v přírodě nebezpečně krásné, bývá i více či méně rizikové. Perleťová oblaka mají totiž vliv na vznik ozonových děr. Principem je ve velké stručnosti napomáhání chemickým reakcím, které produkující aktivní formu chloru a odstraňují kyselinu dusičnou – oboje urychluje rozklad ozonu. Na pohled to je ale fakt dechberoucí, to jo.
Závěrem už jen malé shrnutí.
Hele, sníh k zimě prostě patří. Nikdy jsem si tak moc neuvědomovala přírodní koloběh, jako právě na Vidrholci. Ač se měsíce občas lehce prolínají a trochu kašlou na náš kalendář, myslím, že tyhle změny, co jsou i pouhým okem viditelné, jsou moc důležité. Heia natur!
Chumelenice 