Norskprøve 1/3

Na konci května jsem absolvovala zkoušky z norštiny – jedna z mých největších osobních výzev poslední doby. Protože jsem toho ještě pořád úplně plná, je to ideální začátek. Bude to delší, takže příběh rozdělím na tři části.

  Minulý týden to bylo přesně 7 let od poslední velké zkoušky. Ne životní, ale státnic. A protože se znám a vím, jaká hysterická kráva se ze mě před každou zkouškou stává, víc než na zkoušku samotnou, jsem se připravovala na to, jak se teď nezbláznit.

  Když jsem se v dubnu ke zkoušce registrovala, hodně jsem přemýšlela, jak se tím co nejméně stresovat. Přednesla jsem tedy na domácí poradě několik požadavků na pravidla pro následující týdny. Zpětně to hodnotím rozhodně pozitivně. Vyvarovala jsem se alespoň tomu, co mě před zkouškama stresuje nejvíc. Mimo jiné jsem o tom zakázala doma mluvit, pokud o tom sama nezačnu. A nejen doma, kdekoliv o tom mluvit bylo přísně zakázáno. Osobně se mnohem snadněji vyrovnávám se stresem jen sama v sobě než v kombinaci s tlakem okolí. A proto jsem Chytrolínovi vděčná za to, že se udržel nekomentovat nic co jsem dělala, sledovala, četla, poslouchala a psala, jak jsem se vztekala a vůbec všechny ty úlety, co vlastně dělám i normálně. A že to pro něj asi taky nebylo nic snadnýho. Zvládnul to fakt s grácií. Přineslo mi to jedno velký poznání – já do tý doby netušila, že se TO dá vypnout.. 😀

  Nemůžu říct, že jsem se na zkoušky nějak intenzivně připravovala. Ono – dá se to vůbec? Na zkoušky z jazyka? Mám pocit, že se stejně vždycky objeví slovo nebo spojení, které neznám, téma může být úplně jakékoliv a tak nezbývá než věřit v trochu toho štěstí. Informaci s termínem jsem dostala přesně 14 dní před zkouškou (což byl mimochodem nejzazší termín, inu Norsko). Ve chvíli, kdy jsem byla na dovolené v Dánsku. Když jsem začínala cítit přicházející stres, sedla sem si na terasu s knížkou pro děti. A nalila si k tomu panáka. Však dovolená, ne? A navíc, i po návratu mám přeci víc jak týden na přípravu. Nicméně návrat taky nic moc nevyřešil. Krom toho, že jsem si napůjčovala spoustu filmů v knihovně, jsem spíš pročítala na internetu informace o tom, jak ta zkouška probíhá a co můžu dostat za témata. Zkoukla jsem taky několik videí věnovaných norštině a zkouškám. Stále jsem se utvrzovala v tom, že nazpaměť se to nadrtit nedá (díkybohu!, stejně na mě tenhle systém moc nefunguje) a já musím doufat v dobré téma. V tomhle vidím obrovskou výhodu kurzu. Ten trénink na zkoušku, psaní dopisů, stížností, pozvánek,… Nebo probírání témat, která se mohou u zkoušky objevit. To se doma dělá těžko a bez kontroly to asi ani nemá moc smysl.

  Teď trocha teorie. Zkouška z norštiny se skládá z úrovní A1, A2, B1 a B2. Při registraci si člověk volí ze tří zkoušek. A1-A2, A2-B1 a B1-B2. Každá se skládá z poslechu, čtení, písemné a ústní části. V praxi to znamená, že pokud se přihlásíte dejme tomu na nejlehčí zkoušku, můžete v každé části získat buď hodnocení A1 nebo A2 a nebo také zkoušku neudělat. Po dvou letech samostudia a chytání norštiny v běhu jsem chtěla nějakou výzvu a otestovat, jak na tom vlastně jsem. Takže jsem si řekla, že se přihlásím na tu prostřední variantu a budu doufat alespoň v hodnocení A2. Toho jsem v průběhu času před zkouškou několikrát litovala. Paniku ve mně vyvolávalo jakékoliv tvrzení, že je nesmysl zkoušet A2-B1 bez kurzu norštiny. Ale uvnitř jsem se stále přesvědčovala o tom, že přece nebudu vyhazovat peníze za nejnižší stupeň a když to nedopadne, tak si alespoň omrknu prostředí na příště.

  Zatím ještě nevím, jak to dopadlo. Na výsledek se čeká měsíc!! To je fakt peklo. Hlavně pro lidi, co jsou zvědavý jako já. Věřím, že jsem obstála. Jenže na jaké úrovni, sakra? 😀

EDIT: Dopis přišel! Chvíli jsem zvažovala že to přepíšu, ale nechci kazit autenticitu 🙂 Obstála jsem na úrovni B1 ve všech částech! A jo – fakt jsem na sebe hrdá, ať to zní navenek jakkoliv..