Norskprøve 2/3

Písemná část byla naplánovaná na středu 23.5. v 9 hodin. Prozíravě jsem šla už den předem hledat, kde naše Voksenpedagogisk Senter vlastně sídlí. A ještě že tak, tam kde jsem myslela, to nebylo a dost jsem po místním obchodním centru bloudila. No centru.. Tady je to taková prdel světa, takže si nepředstavujte něco ve velikosti OC Chodov, spíš taková o něco menší benešovská Hvězda. Ale i tak – už vidím svojí hysterii na druhý den ráno..

Vstala jsem raději fakt brzy. Mám ty ranní starty hodně pomalý a potřebovala jsem se dostatečně probrat. Vybavená pitím a sladkou tyčinkou jsem dorazila na místo s předstihem. V 8 hodin. Otevřu nervózně dveře, nakouknu do chodby – a nikde nikdo. Ticho. Hluboký nádech a jdu někoho hledat. Mám se hlásit na recepci, ale tady jsou všude jen zavřený dveře a nic se jako recepce netváří. To není možný, určitě jsem tu správně. Nápis na dveřích jsem kontrolovala třikrát. Trochu mně to rozhodí, ale snažím se zachovat chladnou hlavu. Konečně najdu automat na kafe – to v Norsku většinou znamená úspěch. Kde je kafe, tam se dřív nebo později někdo objeví. Teda spíš dřív. Ještě přesněji – někdo tam je pořád. Taková čestná stráž. Povedlo se mi tedy v klidu nahlásit a pak už zbývalo jen čekat.

Něco málo po půl deváté nás svolali do učebny. Připadala jsem si jako zpátky ve škole na hodině informatiky – stolky, židle, počítače, rádoby ticho přerušované šeptáním. U vstupu odevzdáváme telefony na stůl. Každý jsme si našli svoje místo označené jménem. První zkouškou byla lytteprøve – tedy poslech. Dostali jsme instrukce, připravili sluchátka a úderem deváté začali zadávat přihlašovací údaje. Poslech probíhá tak, že po zadání údajů se spustí program, který nelze zastavit.

ukázka z poslechu (www.vox.no)

 

Tedy posloucháte ve sluchátkách zadání (dvakrát), na obrazovce vybere správnou odpověď a automaticky se přepne další úkol. Z počátku fakt snadný, hlas vám popisuje například jak určitá osoba vypadá, nebo musíte vybrat konkrétní věc na obrázku. Ale postupně sranda končí. Pokud odpovídáte správně, program vás posouvá do vyšších úrovní automaticky. Přestává na vás mluvit příjemný monotónní hlas, začínají dialogy (kdy občas máte pocit, že všechny možnosti jsou správné), pak nastupují i dialekty (sakra!) a průser největší – přestávají text opakovat. Vnímám, jak se mi brýle najednou vysunou výš z toho jak zvedám obočí a mám v očích děs a hrůzu když slyším, co mi právě zní do sluchátek. Sama se jednou s úsměvem pozastavím nad tím, že pokud by mi někdo viděl do obličeje, asi by se dost nasmál. Chytám koncentraci zpátky. Necelá hodina je za mnou a já s úlevou končím program. Na desetiminutovou pauzu se ani nezvedám.

Následuje čtení – nebo spíše porozumění psanému textu. Na to máme 75 minut, otázky si přepínáme sami. Začátek jde dobře, ale postupem času se opět přiostřuje. Docela mi to připomíná styl Scio testů. Člověk u toho musí hodně přemýšlet – teoreticky se všechny možnosti v textu objeví, ale hlavní myšlenka nebo odpověď je jen jedna. A technika vypovídá službu. Program se začíná zasekávat nebo úplně spadne. Já sama se přihlašuju znova třikrát, naštěstí jsou předchozí odpovědi uložené. Ale koncentrace se hůř a hůř chytá zpátky.

ukázka z části o porozumění textu (www.vox.no)

 

Čas běží. Hlásí nám posledních 5 minut. Sakra! Chybí mi čtyři poslední úkoly. Obtížnost je vysoká, článek je přes celou obrazovku a stylem: „Pepa si vzal za ženu Matyldu, která ale zemřela, a proto se oženil s Marií. Jarmilina neteř měla dvě děti a její druhý manžel byl Pepy bývalý kolega. Jeho současný kolega je Karel.“ A tak to pokračuje dál, pod tím svítí otázka, která čeká na mojí odpověď: Kdo si vzal za ženu Jarunu? Bože! V hlavě slyším jen TIK TAK, koncentrace mizerná a z těch jmen a rodinných vazeb mi jde hlava kolem. Jsem si jistá jen tím, že vrahem byl zahradník. Ohlašují poslední minutu na odeslání testů. Panika vítězí, něco od boku naklikám a odesílám. Už potřebuju přestávku.

Beru si telefon a jdu hledat záchody. Tam nacházím dvě plačící holky, co se snaží setřít řasenku ze všech možných částí obličeje, ale přitékají další černé potoky. Tak tohle nedám, musím na vzduch. Máme vycházky na dvacet minut. Během prodírání se obchodním centrem do sebe nacpu tyčinku a jdu ven na ulici. Potřebuju trochu vydechnou před písemnou částí. Uklidňuje mně pozorovat lidi jak cpou do aut nákupy, venčí psy, zdraví se se známými, usmívají se, sedí na lavičkách a nastavují tvář sluníčku nebo jen tak někam jdou. Prostě normální den. Nic významného. S tím pocitem se vracím zpátky a zaujímám opět předurčenou pozici.

Připravujeme se k přihlášení na zkoušku z písemného projevu trvající 90 minut. Odesílám kód, obrazovka zbělá a… A nic se neděje. Počítač odmítá spolupracovat. Rozpačitě se dívám kolem. Ale ani nemusím, podle zvuku slyším, že ostatní už začali psát. Očima hledám dozor. Přichází ke mně, ale osvědčené rady nefungují. Začínám se potit. Po pěti minutách jsem převelena k jinému počítači. Přihlašuju se a klikám na první úkol. Popis obrázku na 80 až 100 slov. Začínám se chytat a píšu, nakonec jsem přes limit. To je dobře. Můžu alespoň smazat věty, ve kterých si nejsem gramatikou tak úplně jistá. Ukládám. Zase zásek. No to snad ne! Po minutě se to naštěstí program rozeběhne. Druhý úkol – popište co se vám líbí a nebo za co byste si přáli utratit peníze (80-200 slov). To je super téma pro mojí fantazii – píšu co mně napadne. Vlastně se na chvíli stávám jakousi superženou s nadlidskými schopnostmi a nepřeberným množstvím zájmů a zálib. Nejde tu o to co je a co není pravda, hodnotí se kvalita písemného projevu, tak coby ne. Vlastně si to docela užívám. Končím na 128 slovech. Humor mě přechází u posledního úkolu – napsat stížnost na místní komunne, protože v ulici, kde bydlím, jezdí auta příliš rychle . Rychle mi hlavou probleskne osnova stížností. Jasně, potřebují vědět, jestli dokážu vyjádřit svůj názor na konkrétní věc tak, aby to mělo hlavu a patu. Takže nějaký ten úvod a nastínění problému, pak se o tom trochu rozepsat, postěžovat si proč se mi to nelíbí, uvést důvody pro můj pohled na věc, nakonec navrhnout nějaké řešení a uctivě se rozloučit. Naštěstí se fantazii opět meze nekladou. Brzy mám v hlavě fiktivní rodinu, vřelé sousedy, ulici mimo centrum města s lesem za zády, společné grilovačky a všechny děti ze sousedství, hrající si spolu během letních prázdnin. A taky tu zatracenou objížďku, protože je v centru rozkopaná silnice a ten blázinec, ve který se nám proměnilo naše poklidné zákoutí. Řádky se plní, při 184 slovech se zbrzdím, chudáka psa z příběhu škrtám, děti přichází o dům na stromě, navrhuji řešení a loučím se. V tom mě ze psaní vytrhne dozor, že se sice už bude končit, ale že jsem kvůli začátku dostala 5 minut navíc. Děkuji, ale nepotřebuji. Ještě jednou si po sobě vše přečtu, udělám poslední úpravy a odesílám. Je půl druhé a už toho mám dneska fakt až nad hlavu. A to ještě musím zaskočit do knihovny poreferovat, jak že to dneska teda šlo a nabrat trochu toho optimismu na ústní.