Norskprøve 3/3

Celé dopoledne jsem chodila po baráku a nahlas si sama se sebou povídala. Předříkávala jsem si svojí stručnou historii, popisovala co jsem dělala včera, mluvila o dovolené v Dánsku, o práci porodní báby i o pracovních zkušenostech v Norsku. Potřebovala jsem se rozmluvit, vypnout přemýšlení v češtině a navíc mně uklidňovalo něco dělat. Lepší než jen tak sedět a čekat. Zkouška začínala až ve 13 hodin.

Úterní ráno 29. května bylo boží. Svítilo sluníčko, nefoukal vítr (to je vždy u nás Na Vidrholci malý svátek) a ptáci řvali jak protržení. Co si tak vzít na sebe na zkoušku? Bude vedro, fakt velký vedro a po poledni. Blbý je, že moc letních věcí tu nemám. Většina věcí čeká v Čechách na letní dovolenou až se pojedeme ohřát. Teda až se já pojedu ohřát a Chytrolín chcípat vedrem.

Po organizační stránce jsem tentokrát neměla obavu. Však jsem si to tam minule dostatečně omrkla, ne? To mě ale nenapadlo, že by taky mohla být obědová pauza. Naštěstí mě automat na kafe opět nezklamal. Paní mi velice ochotně ukázala učebnu číslo dvě, kde mám počkat, než si nás zavolají. Koukám na dveře učebny, na nichž visí jmenný rozpis. Alespoň se podívám, kdo tam bude se mnou. V duchu si pořád opakuju: „Ať je to nějaká holka, prosím, ať je to nějaká fakt milá holka s pěknou výslovností!“ Nervózně jedu odshora prstem po seznamu až se zastavím na řádku s časem 13.00. TY VOLÉÉÉ! Chlap. Sakra! SAKRA!! Maricel… Ok, začnu pomalu plašit přicházející paniku a rozhlížím se po někom, komu by jméno mohlo patřit. Svým vzezřením tu ale nikdo takovému jménu neodpovídá. No nic, tam prostě počkám a uvidím, co se bude dít. Přemýšlím co to asi bude za národnost a jestli se poperu s přízvukem. Najednou se za mnou ozve tichý a nesmělý hlásek. „Hei!“ S trhnutím se otočím. Za mnou, v rohu chodby, stojí droboučká holka. Je mi sotva po prsa. „Ty jsi ta, co se mnou bude mít zkoušku?“ Jsem trochu zmatená. „Od jedný hodiny?“ „Jo. Já jsem Maricel. Těší mě.“ No jasně, nevytvářejme si falešné domněnky, že? Ježiš, já jsem fakt pako! Pustili jsme se do rozhovoru, takový nenucený warm up. Chvílema bych jí nejradši objala (a pravděpodobně i rozmáčkla), jak je tahle malá Filipínka roztomilá. Zdá se, že je nervóznější než já, ale i přes to se snažíme vzájemně se povzbudit, slíbíme si pomoc a děláme si ze zkoušky srandu.

Přesně v jednu hodinu se otevírají dveře a jedna ze zkoušejících nás zve dovnitř. V místnosti jsou dvě lavice sražené k sobě, takže vytváří jeden velký čtvercový stůl. Nalevo sedí druhá zkoušející nad hromadou papírů. Když vcházíme, rychle se zvedá, aby se nám představila a popřála štěstí. Jména nevnímám. Najednou mám pocit, že to začíná nějak moc rychle, vše kolem mě jen sviští a potřebuju tu realitu trochu přibrzdit. Sedám si na židli hned zády ke dveřím. První zkoušející si sedá naproti mně a Maricel napravo. Je to tu, ještě naposledy na sebe spiklenecky mrkneme a už začíná úvodní slovo. Papírová zkoušející nic neříká a říkat ani nebude. Je tam jen jako hodnotitel, vytahuje si naše složky a rozkládá další hromádky papírů.

Začínáme. S prvním úkolem se zkoušející obrací na mně. Mám se představit a říct něco málo o sobě. První dvě věty a najednou v hlavě pusto, prázdno. Však jsem si to ráno trénovala! Začínám se potit a hlas mi přeskakuje. To mě dost vyvádí z míry. Najednou ale chytám zpátky notu a pokračuju, dokud neslyším slova „Děkuji, to stačí.“. Teď je řada na Maricel, aby o sobě něco řekla. Nejde se mi soustředit na to, co říká. Otírám si pod stolem zpocené ruce o kalhoty a snažím se najít klid. Další část nezačíná naštěstí u mě. Maricel má popsat někoho blízkého. Vybírá si svojí kamarádku z Filipín. Mluví a mluví, ale pak dochází slova a já přestávám rozumět co vlastně říká, víc a víc drmolí a je znát, že už moc neví kudy kam. Záchrana přichází a pozornost se obrací na mně. „Jakou práci bys nikdy nechtěla dělat?“ Vytřeštím oči, sotva popadám dech a nejradši bych se teď rozplynula v prostoru. Raději zopakuji otázku, jestli jsem rozuměla správně. Komisařka přikyvuje. Doprdele ale to mě nenapadá ani v češtině! Připravovala jsem se na to, co bych chtěla dělat a podobně, ale ne na to, co bych nechtěla. Následujících několik nekonečných vteřin bych popsala jako jednu velkou paniku. Fakt obrovskou paniku. V hlavě úplně prázdno. Potím ze sebe jen věty: To je těžká otázka. Budu muset trochu popřemýšlet. Těžko říct. Komisařka vidí mojí zoufalost, přitaká k obtížnosti a ujistí mě, že mám čas si to trochu promyslet. „Já nevím, co bych nechtěla dělat. Víte, třeba před deseti, patnácti lety bych řekla, že nikdy nechci pracovat na jatkách. A přitom mi teď ta práce dala hrozně moc nových zkušeností.“ Usmívá se na mě, to je snad dobré znamení. Pak mi pomůže nahodit téma vyjmenováváním různých profesí. Zastavím se u učitele. Že to by asi nebylo nic pro mě. A začnu popisovat rozdíl mezi českým a norským školstvím. Srdce mi buší jako splašené a malý hlásek v hlavě jásá. Mám téma! Hlas mi přestává přeskakovat. Mluvím a mluvím, dokud neslyším STOP. Tílko se na mě ale i tak začíná dost významně lepit. Fuj!

Následuje dialog mezi mnou a Maricel. Mrkáme na sebe pro dodání si odvahy. Začínat budu já. Dostáváme téma: Kvalita potravin v Norsku. Dostávám tedy ze sebe první věty, postupně chytám tempo, ale v tom si všimnu Maricel a jejího vyděšeného výrazu. Nervózně čeká na to, kdy konečně doplkám a položím jí otázku. Tak končím úvodní řeč a ptám se jí, kde ráda nakupuje. Oplácí mi to nadšeným úsměvem a rychle odpovídá. Mám podezření, že na YT taky kouká na norsklærer Karense. A pak mi dává tu samou otázku. Vyměňujeme si tedy tipy kde co mají. Vesmír je teď jen bublina kolem nás dvou, dívám se jen na ní a konečně mám v sobě opět ten klid. Jako bychom spolu zase stály na chodbě a smály se.

Vyruší nás zkoušející s tím, že jí to stačí. Otázka na Maricel, aby popsala nějakou slavnost u ní v rodné zemi. Mluví o fiestě. Věty sype neskutečnou rychlostí. Začínám si uvědomovat rozdíl v naší výuce. Ona tu absolvovala kurzy a je znát, že byla na témata připravená. Začátky má neskutečně rychlé, nabité, ale jak čas běží a neblíží se žádné STOP, dech dochází a začíná trochu zmatek. Je vidět jak znervózní, nenachází slova, ale brilantně svoje nedostatky dohání neuvěřitelnou energií, kterou má v sobě. Nemůžu z ní spustit oči a fakt se bavím. Když popisuje průběh oslav, mám pocit, že moje duše tam právě teď někde tančí a i když občas přestávám rozumět tomu co říká, nemůžu se přestat smát. Konečně se dočká svojí stopky. Viditelně se jí uleví.

Na řadě jsem já. Mám se vyjádřit k prodeji alkoholu v Norsku – s ohledem na cenu, dostupnost a výběr. Oslavy s hudbou, tancem a plné barev jsou ta tam. Já jsem totiž přesný opak. Moje starty jsou hodně pomalé, než mě napadne co k tématu říct. Začínám obecně o alkoholu v Norsku a co si o tom myslím – tak, abych správně reagovala na otázku a splnila zadání. Pak mě napadne využít zkušeností z restaurace, kde jsem tady ve městě pracovala. Srovnávám Česko a Norsko, možná trochu zbytečně kritizuju, ale používám opodstatněné argumenty. Nakonec obě komisařky sedí s podepřenou hlavou a přitakávají. Jedna prohlásí, že to je velice zajímavý pohled na věc a že se mnou musí souhlasit, rozhodně je to pro ni k zamyšlení. Pak poděkují a loučí se s námi.

Vstáváme od stolu, letmo kontroluju židli a okolí, protože jsem naprosto přesvědčená, že tam musí být kaluž potu. Nikde nic, ale tílko fakt strašně moc lepí. Podáváme si ruce na rozloučenou. Když už sahám po klice, jedna z komisařek ještě promluví a tak se zastavím. Obrací se na Maricel se slovy: „Tebe znám, ty jsi sem chodila do kurzů, ale tebe…“ a otáčí se na mě. Odpovídám, že nezná, protože jsem nechodila nikam na kurzy. Přišla jsem zkusit obstát ve zkoušce, ale učím se jen doma. Vyměníme si úsměv. Pak už konečně vycházíme ze dveří a můžeme si oddychnout. Ještě si chvíli povídám s Maricel a pak už musím běžet, abych stihla odpolední šichtu. Objímáme se, přejeme si štěstí a navzájem si několikrát děkujeme za podporu.

P.S.: S Maricel jsme se minulý týden potkaly v obchodě. Taky to zvládla na B1! Nadšeně mě představovala svému příteli z Bulharska se slovy: „To je ta Češka, o které jsem ti vyprávěla.“ Chudák, byl z té situace trochu zmatený. Když jsem mu podávala ruku na seznámení, proběhl letmý stisk a vypadlo z něj jen: „From Bulgaria.“ 🙂

Přeji každému potkat svou malou Filipínku ve chvíli, kdy bude potřebovat ohromný příval energie!