Původně jsem předpokládala, že letní shrnutí stihnu ještě než nasněží. To mi moc nevyšlo. Podzim byl letos rychlý jako jaro – tedy spíš jen pocitem. Děje se toho teď tolik neuvěřitelně neuvěřitelného! 🙂 Ale o tom to dnes není. Takže. Podzim se tu pozná vždycky snadno. Podél silnic se začnou objevovat typické tyče upozorňující na krajnici. Nebo tedy spíš slalomové tyčky (ona se jízda po silnici v zimě občas dost slalomu podobá). Letos první z nich vyrostly už 5.září. Brrr. Ono upřímně – norská zima je něco fakt magicky nádhernýho. Ale ty snídaně na terase mi chybí. A to teplo má taky něco do sebe. Nejhorší je vždycky ten přechod. Ať tak nebo tak. A možná ani ne tak ten přechod, jako ta myšlenka, že to, co bylo doteď, končí. Nicméně jen si člověk trochu zvykne, začne si zase užívat tu přítomnou nádheru.

K jaru se vlastně letos vůbec vyjádřit nemůžu. Ono tak nějak proběhlo během jedenácti dnů, kdy jsme byli na dovolené v Dánsku. Jako fakt. Pátého května jsme odjížděli na MS v hokeji do Kodaně a kolem domu byla ještě slušná sněhová pokrývka. Vlastně během celé dovolené jsme si tipovali, jestli bude doma ještě sníh, až se vrátíme. Nebylo by to nic neobvyklého. O rok dříve ještě v půlce května sněžilo. Ale to už byly vždycky jen takové dvoudenní akce – jak rychle to přišlo, tak to rychle zmizelo. Nicméně otrava to pak už trochu je. 🙂 Letos se vysoké závěje urputně držely po celou dobu a žádný koloběh tání a sněžení se nekonal. O to větší a neuvěřitelnější překvapení byl návrat z dovolené. Vlastně jsem dům vůbec nepoznávala. První reakcí po tom, co jsme s nevěřícím výrazem obcházeli pozemky, bylo jen zvolání: „Ty vole,… tráva!“ Kam oko dohlédlo, krásně jasně zelená tráva, květiny v plném květu, teplo (doma dokonce 28 stupňů!), sluníčko.. Ráj! A taky se objevila spousta věcí, které jsme naposledy viděli v říjnu. To jsme vážně nečekali a chvíli jsme zcela vážně přemýšleli o tom, jak dlouho jsme ve skutečnosti byli pryč. Jednou z variant byla samozřejmě i nějaká časoprostorová anomálie a po chvíli naprosto uvědomělé diskuze o paralelním vesmíru jsme tohle téma ukončili a seznali, že by to chtělo trochu méně Červeného trpaslíka před spaním a realisticky si přiznat, že pořád máme být čím překvapováni a proto to tu tak milujeme.

Všichni samozřejmě počítají s tím, že Norsko, jakožto severská země, má své stálé chladné počasí. My nežijeme až v té nejsevernější části, tedy nijak ukrutně chladné léto tu nezažíváme (A vlastně si ani nejsem jistá, jak to TAM NAHOŘE funguje. Tak nebo tak, sluníčko tu má neuvěřitelnou sílu. I v zimě, když je obloha jako vymetená, chodíme venku jen ve svetru, ač teploměr ukazuje hluboko pod nulou. Nicméně v tu chvíli se Punťa nesmí ani na chvíli schovat – ten skok je pak okamžitý a krutě mrazivý!). V létě sice obvykle častěji prší, ale i sem tam se předvedou solidní třicetistupňová vedra. Ne teda letos. Vlastně od chvíle, kdy jsme se vrátili z Kodaně, poprvé zapršelo až 28.července (nepočítám dvě pětiminutové přeháňky; ty se asi nemůžou počítat jako déšť, volila bych spíš kategorii obřího rozprašovače). To ovšem v zemi, která je zvyklá na pravidelný přísun deště, způsobí hned několik problémů.

Pokud pominu to, že moje nádrž na dešťovku zela prázdnotou a vodu na zalévání jsme šetřili z kapajícího kohoutku v kuchyni, to sucho všude kolem bylo děsivé. Norsko se proměnilo do podoby spíše vyprahlé České republiky a ukázalo nám zase novou, neznámou tvář. Já osobně s tím měla problém spíše estetický. Ale ten nebyl až tak důležitý. Problém začali mít velmi záhy všichni farmáři v okolí. Tráva nerostla. Nebylo tedy co sekat a balíkovat na zimu. V polovině července měl například náš farmář, který nám pronajímá dům, připraveno jen 20 % zásob než kolik v tuhle dobu běžně mívá. Problematika farmářů zaplnila titulní stránky novin. Přišlo mi vlastně až úsměvné porovnání s tiskem českým, kde se na titulních stránkách objevují spíše fotky lidí se zmrzlinami a smáčející se v městských kašnách s palčivými titulky: „Lidem je horko!“, „O víkendu opět třicítky!“ a pak na předposlední straně také krátká informace o tom, že sucho trápí i zemědělce. No upřímně, to že je horko si jistě všichni všimli, na to se snad upozorňovat nemusí. A také je pravda, že Norsko má oproti Česku zemědělství na úplně jiné úrovni. Navíc systém informování o pohromách v zemědělství už spíše každého nudí (v tisku se objevuje pořád dokola, že zemědělci hlásí sucho, mokro, větrno,… výsledkem je prakticky vždy malá úroda), tedy ano – já to chápu. Jen ten rozdíl je dost znatelný. K tomu bych ještě chtěla přihodit jeden letošní, pro mě osobně inspirující, poznatek – řešení krize. A mluvím jen za naší kommune, tedy blízké okolí. Kvůli suchu se sešli farmáři, odbory a místní organizace, která farmáře sdružuje a v neposlední řadě také zástupci fabrik v okolí (mlékárna, jatka,…). Právě ty potom farmářům ve svém okolí zajišťují odbyt. Výsledkem takové schůze například bylo, že se sousední farmáři domluvili na vzájemné výpomoci se zásobami na zimu a firmy se zavázaly upřednostnit produkty z místních surovin a výrazně omezit (i tak ne nijak velkou) výrobu z importu (především masa), aby se podpořil odbyt pro farmáře. I tak totiž stále hrozí, že na zimu budou muset snížit počet zvířat v chovu, aby je byli schopni uživit. Noviny tedy zaplnily výzvy upozorňující na problematiku a prosbu o upřednostnění nákupu masa s norským původem. A setkalo se to s pozitivním ohlasem.

Vysoké teploty se u nás doma také znatelně promítly. Nejen proto, že Chytrolín rozhodně neoplýval nadšením, ale hlavně mouchy! Proboha, ty mouchy! Letos jich bylo opravdu extrémní množství, mucholapky byly vždy během pár dní slušně oblepené. A mně to dohánělo k šílenství! Byly všude – všude bzučely, lítaly, lezly a otravovaly. Největší dilema se v tu chvíli stalo jestli větrat nebo ne. Bylo to celé neuvěřitelně únavné. U vody byl zase problém s komáry – těm se tu letos taky hodně líbilo. Tedy hlavně u těch větších vod. Mnoho potoků a menších stojatých vod totiž zmizelo. Prostě nebylo. Místní řeka, oblíbená na lov jednoho druhu pstruha, letos hlásila tragické statistiky. V korytu se totiž válelo jen mnoho balvanů sem tam zlehka omílaných slabým proudem vody. Voda jako taková byla samozřejmě problém celkově a došlo i na (v Česku neoblíbený a co si budeme povídat – ne vždy dodržovaný) zákaz zalévání.

I ke státům s vyšším nárůstem požárů se Norsko přidalo – naštěstí ne na předních příčkách. Osvěta tu byla velká. Bylo opakovaně ze všech stran upozorňováno na nebezpečí a jak požáru předejít. Zákaz otevřených ohňů a grilů se stal samozřejmostí.

FOTO: NTB Scanpix

Některé obchody z vlastní iniciativy stáhly z regálů jednorázové grily. Vzhledem k tomu, kolik času Noři tráví na túrách a procházkách po okolních lesích a jak často si v přírodě vaří (ať už na zmíněném grilu nebo na malých cestovních plynových vařičích) to všechno dávalo smysl. V lesích byly rozvěšené informační tabule, lidé byli například upozorňováni na rizikové odkládání skla a skleněných předmětů v dosahu suchých trávníků, kouření, parkování aut na trávníku, apod. Byla to tu letos vlastně taková jedna osvětová kampaň za druhou. 🙂 Každopádně to fungovalo.

Nutno poznamenat pár postřehů také z té druhé strany, aby to nevypadlo, že tu vypisuju jen ty špatné věci. Tak to samozřejmě není. Třeba já jsem si tropické léto docela užila. Mjøsa měla místy až dvacet stupňů a pláže byly plné lidí. Noři se sice dokážou koupat v jakémkoliv počasí, zimu nevyjímaje (to je třeba i jedna z dobrovolných školních aktivit pro děti), ale i tak si myslím, že teplo přilákalo víc lidí než obvykle. Taky bylo takové horko, že jsme si venku před domem postavili stan a spali v něm. A máme na zimu dostatečnou zásobu pampeliškového sirupu. A taky jsem letos unosila všechny šortky (dvoje), co se mnou jinak jezdí jen na dovolenou do ČR, stejně tak tílka (těch je znatelně víc). Odpoledne jsem po práci trávila gauči na terase, v houpací síti a nebo v bazénu. Jo, nedalo mi to a koupila jsem nám na terasu bazén. Z toho měl jistě velkou radost i náš soused, když jsme se brzy nad ránem vrátili od přátel domů v dosti veselé náladě a rozhodli se si bazén napustit a vykoupat se. Chudák přišel s tím, že nám někde uniká voda – což slyší dole, a že jí tedy raději vypnul. To oznamoval Chytrolínovi, který se rozverně pohupoval mezi futry a s klidnou, leč poněkud omezenou artikulací mu odpověděl, že je všechno v pořádku a my si pouze napouštíme bazén. Pohled padl na zahradní hadici, která se táhla chodbou z kuchyně směrem na onu terasu. To zřejmě ve tři ráno nečekal, tedy zmateně zakoktal, že jde vodu zase pustit, omlouvá se a odešel. Nu, je to milý soused. 🙂 Taky se extrémně dařilo jahodám a ty jsou tu i normálně prostě neskutečně dobrý! Několik jsme jich taky vypěstovali v truhlíkách na terase. Se skleníkem to tedy bylo horší, tam to letos zvládnul jen hrášek a z jara špenát s ředkvičkama. Pak už bylo až moc teplo. Taky jsem letos přijela z Norska poprvé opálená a tak jsem se nespálila hned na začátku dovolené. To jsem fakt ocenila! (K tomu mám zajímavý poznatek, že jsem prvně v životě vyplácala opalovací krém během jedné sezóny a to už v červenci. To se mi ještě nikdy nestalo.) I aklimatizace na české podmínky byla letos výrazně snazší. A vůbec, díky absenci deštivých dnů, ale za to dostatek dnů dlouhých a plných světla, se pořád dalo venku něco dělat. Prostě se tu trhaly rekordy na všech frontách (historické okénko – poslední podobné léto bylo v Norsku v roce 1947).

Rozhodně nejspokojenější byli Noři. Občas mi přijde, že jsou to naprosto oddaní uctívači Slunce. A to nemyslím nijak špatně, naopak. Obdivuju je za to. Obdivuju, jak jsou schopni užívat si něco s takovou oddaností. V práci o pauzách prostě jen sedí venku s šálkem kávy, oči zavřené a nastavují tvář slunečním paprskům. Taky doma sedávají na terasách, vyhřívají se na slunci a tisknou teplý hrnek s tím jejich druhým, černým božstvem. Dokonce i při procházce lesem, v místě kde stromy nechávají skulinou mezi větvemi proniknout sluneční paprsky trochu hlouběji a osvítit nějaký pařez nebo mýtinu, můžete potkat člověka, co prostě jen nehybně stojí a se zavřenýma očima nasává sluneční teplo. Prostě užívat si ten přítomný okamžik. Prostě jen tak. Protože můžu a protože chci. A protože těch pár minut mě nezabije.

Pokud to tedy shrnu – léto 2018 bylo krásné, inspirující, obohacující a v neposlední řadě všeodzákladuměnící. Na to se nezapomene! 🙂