Tohle vlastně ani neměl být samostatný článek, ale jak jsem se rozepsala, tak se mi to pak už nechtělo mazat. Takže ty dva důležité dny asi zaznamenávám hlavně sama pro sebe. Až budu jednou přemýšlet, jak to vlastně začalo.

Bylo prvního srpna. Normální pracovní den, venku vedro a nám se pomalu, ale jistě blížila dovolená. A tak jsem si krátila čas mezi zvedáním beden a pobíháním sem a tam, tím, že jsem přemýšlela, co všechno je třeba před dovolenou zařídit. A pak mně napadlo, jak to vlastně vychází po té ženské stránce s dovolenou. Pamatuju si, že to mělo vyjít tak akorát. Hmm.. Tak prsa už mně tak týden bolí, to bude každým dnem. O pauze mi to nedalo a koukla jsem do kalendáře. Devět dní zpoždění. Hlavou mi sice problesklo těhotenství, ale to jsem se v duchu upřímně zasmála a vrátila se nohama na zem. To je přece blbost. To je tím vedrem, únavou, stresem,.. Není to první a ani poslední zpoždění. Zpátky do práce. Večer v posteli jsem začala zcela vážně přemýšlet, jak dlouho mně ty prsa vlastně bolí. Není to náhodou už víc jak týden? No, nebudu Chytrolína plašit. Někde tu mám těhotenský test pro případ nouze a protože ráno vstávám sama, tak ho vyzkouším. Pro jistotu.

Ráno jsem tedy test vytáhla ze šuplíku a při dělání kafe letmo kontrolovala výsledek. Je to v pohodě, jen ten kontrolní proužek. Stála jsem v kuchyni, napila se kafe a koukala na mlhu, co se drží v údolí. Ještě že jsem neplašila, říkám si v duchu. Znova se napiju a otáčím se, abych pokračovala do obýváku. V tu chvíli letí obsah z mých úst v milionu tmavých kapek přes celou linku. No ty vole… Na tom proužku je z ničeho nic druhá čárka. Naprosto nechápavě na něj zírám. Jdu si pro telefon a fotim si ho, pak balím do pytlíku a schovávám do šuplíku. Sedím v obýváku a tupě zírám před sebe. Mám ho jít vzbudit? To je hodně, hodně špatný nápad. Musím za chvíli jet do práce. Hele, on taky ten test může ukazovat špatně. Nebyl třeba prošlej? To chce klid, odpoledne koupím další a uvidíme.

V práci se mi honí hlavou milion myšlenek. A několikrá zkontroluju fotku v telefonu, jestli se mi to nezdálo. Co když to tak fakt je? Co na to Chytrolín řekne? V tomhle směru jsme měli na věc každý docela rozdílný pohled. V duchu si přehrávám všechny scénáře co mě napadnou. Odpoledne se už vcelku racionálně vyrovnávám se vším, co se večer odehraje. Cestou domů se stavím v Kiwi pro test. Sakra, přece nebudu kupovat jen ten. Takže vezmu banány a mlíko. To se hodí vždycky. Test mají až na pokladně, tak ho tam pak nenápadně přihodím. Míjím regál s pivem. Že bych vzala Chytrolínovi jedno, aby to potom mohl spláchnout? Pokládám balení piva do košíku. Zastavím se. V duchu mi proběhne pohled na pás u kasy. Banány, mlíko, pivo a těhotenský test? V půl čtvrtý odpoledne? Když je obchod narvaný? No, nakonec ho dávám zpátky do regálu. Ten šok pivem stejně nezmírním a tvrdýho máme doma dost. Suverénně jedu ke kase. Snažím se působit úplně v klidu. Nákup položím na pás a sebevědomě sahám po dvou krabičkách s testem a pokládám je k nákupu. Pokladní je namarkuje a roztomile se na mě usměje. Pokusím se úsměv oplatit, ale sama v něm cítím drobnou křeč. Už chci být doma a vyzkoušet ho.

Chytrolín po dnešní návštěvě zubaře chrní v ložnici. Super, rychle si dělám malé odpolední kafe, absolvuju procedůru na záchodě a jdu si sednou na terasu. Čekám. Ale uvnitř už tak nějak vím, co tam bude. A nemýlím se. Jsou tam dvě. Je to jasný. Teď už jen přemýšlím, jak tohle téma nadhodit. Chytrolín se probouzí, vypráví zážitky od zubaře, něco málo sníme a pak si sedáme k televizi, že si pustíme nějaký film. Tohle je ta chvíle. „Vydrž ještě. Já ti nejdřív něco ukážu.“ Držím v ruce telefon. To zvládnu prostě. Chytrolín si sedá vedle mě na gauč. Vytahuju oba testy zpod stolku a podávám mu je. Trochu nechápavě se na mně dívá. „To je těhotenský test?“ Vysoukám ze sebe jen stručné JO a začínám (sakra!) brečet. Koukám na Chytrolína jak sleduje ty proužky a usmívá se.  Hele, on se fakt usmívá! V tu chvíli se mi hrozně uleví. Začíná úplně nové dobrodružství.

Druhý den jdeme vyvětrat hlavy na docela dlouhou procházku. Hodně mluvíme o tom co teď budeme a chceme dělat. Jsem ráda, že se bez nějakých debat oba shodneme, že žádné stěhování ani jeden z nás teď nechce. To je v tuhle chvíli to nejzásadnější. Vtipný je, že jsme lesem došli až k jednomu hotelu, kde mají na vysokém kmenu sochu čápa! Nechápu, já čápa jako takovýho v Norsku ještě neviděla, natož na nějakém komínu čapí hnízdo a najednou a zrovna dneska tu na nás čumí? 😀 Taky vzhledem k tomu, že jedeme brzy na dovolenou, se domluvíme s informací počkat až po ultrazvuku v Podolí. Letos to holt nebude jen taková běžná prevence (mimochodem – hezky nám to vyšlo na 21. srpna; jak to později shrnul Chytrolín – „Tyvole, na padesátiletý výročí vpádu vojsk varšavský smlouvy na naše území půjdu já prvně na gyndu!“). A tak nějak oba stejně potřebujeme hmatatelnější důkaz. Páni. Pořád tomu nemůžu uvěřit. A trvá mi to i dlouhé týdny potom. Skoro každé ráno si musím připomenout, že je něco jinak.

K narozeninám jsem dostala skvělou knížku od Anie. Je tam krásná kapitola o tom, jak si správně přát. Že Vesmír nám naše přání splní, ale nemusí to být vždycky ve formě, jakou očekáváme. Když jsem to četla, došlo mi, že minimálně jedno přání se mi fakt splnilo. V červnu mě totiž napadlo, že až bude míň práce a já budu mít volno, mohla bych tu kontaktovat místní porodní báby a přihlásit se na předporodní kurz. Ne jako těhotná, ale ze „studijních důvodů“ když mi zatím moje úroveň norštiny nestačí pro práci jako takovou. A tak jsem přemýšlela, jak se s nějakou tou porodní bábou seznámit a přitom zřejmě vyslala ono přání. Stačil k tomu měsíc, aby Vesmír začal pracovat na jeho splnění. Takže – přejte si, ale pozor na to, jak vaše přání formulujete! 🙂