Dva příběhy, jedno vyšetření, mnoho pocitů.
Jak probíhal utrazvuk v Norsku, jak jsme si ho potom zopakovali v Čechách a proč je mi ten tady bližší.
Příběh první
Ultrazvukové vyšetření je v Norsku velká událost. Chytrolín dokonce dostal placené volno v práci. Je to takový velký milník v těhotenství. Všechny zajímá kdy na něj půjdete nebo jestli jste už byli, případně také jaké to bylo. Ve chvíli, kdy na začátku těhotenství u fastlege nahlásíte porodnici, ve které plánujete rodit, systém vás rovnou na ultrazvuk objedná. Nám přišla s dopisem s informacemi k vyšetření také spousta letáků a brožur o porodnici. A hlavně telefonní čísla kam a kdy volat v případě nouze.
Bylo nám přiděleno datum 31. října 2018. Chvíli před devátou ráno jsme už seděli v nemocnici v Hamar před vyšetřovnou. Tam si nás vyzvedla moc milá jordmor a vzala nás dovnitř. Nejprve jsme se usadili do křesel, seznámily se a zběžně prošli můj zdravotní dotazník, který přišel spolu s dopisem. Pak jsem si lehla na lehátko, pod hlavu dostala naducanej polštář a za kalhoty mi založila ručník. Začalo se mi chtít na záchod. Zase. No, vlastně to asi bylo z nervozity. Konečně Chobotničku uvidíme. Teda už jsme viděli. Ale to vypadala víc jako maličká želvička, které se v místě srdíčka cosi jen tak mihotalo, než jako miminko.
Jordmor přiložila sondu na břicho, který už slušně trčí nahoru i vleže, a byla tam – naše malá Chobotnička! Brečim. A to jsem si slíbila, jak to v pohodě zvládnu. Několikrát koukám na sondu co mi po břiše rejdí a na obrazovku. Fakt že jo, souhlasí to. Oba mlčky zíráme. Naše ruce se našly (přesněji naše zpocené ruce 😀 ) a prostě jen zíráme. Prvních pár okamžiků nám jordmor jen ukazuje miminko a popisuje co kde je, abychom se zorientovali. Ptá se nás, jestli chceme vědět pohlaví. Nechceme. Pak teprve začíná měření. Dostáváme se k tomu, co jsem tvrdila už od začátku. Miminko vypadá o dva týdny menší než kolik vychází podle menstruace. Tadáááá! (Mimochodem, termín podle menstruace byl 26.března, nakonec jsem porodila až o měsíc později.. :-D) Termín se tedy posouvá na 7.dubna a začíná velké focení. Jordmor vyzve Chytrolína, aby si ještě udělal nějaké fotky a video na telefon přímo u ní na monitoru ultrazvuku, kde to bude mít líp vidět, a popisuje mu kde co je. Tiskárna nám plive osm fotek, nemůžu se na ně vynadívat. Prý jestli nám to stačí. Upřímně – mohla bych se dívat celý den. 🙂 Utírám si ručníkem břicho a jordmor si ke mně sedá. Prý tím, že je miminko menší a posunuli jsme termín, mi nabízí ještě jeden ultrazvuk za tři týdny. Zkontrolovat jak miminko roste a líp prohlídnout jeho vnitřní orgány. Rozhodnutí je na nás a já samozřejmě souhlasím, dostáváme tedy nové datum. Ptám se kolik bude chtít za ty fotky. Kouká na mě chudák dost nechápavě, proč prý bych za ně chtěla platit. 😀 Sakra, holt jinej kraj… S Chytrolínem jedeme ještě na oběd, posíláme rodině fotky a do světa oficiální informaci, že v dubnu budeme rodina.
Tři týdny na to jedu, tentokrát už sama, na další kontrolu. Vše se zdá být v pořádku, miminko nám roste jak by mělo, tedy nový termín souhlasí. Přichází opět TA otázka. „Pohlaví znáte?“ „Ne, neznáme.“ „A chcete?“ Sakra! Jsem tu sama. Nemám tu podporu v našem rozhodnutí. A jsem tááááák zvědavá! Kruci, kruci! Všechno mi hrozně rychle běží hlavou. Vydržela bych dělat jakože nic? Ne. Vydrželi bysme udržet tajemství před rodinou? Haha, v sobotu letíme do Čech. Hranice tajemství u Chytrolína překračuje konzumace přesně tří rychlejších piv nebo dva panáky. Blbej nápad. Ale je to tak blízko. Tak snadný to teď zjistit. Sakrááááá! Jordmor opakuje otázku. „Já nevím..“ vypadne ze mě zmateně. Začne se smát. „No rozhodnutí je na vás. Je to vaše miminko.“ Hypnotizuju obrazovku, potřebuju znamení. A přesně o to se v tu chvíli postará Chobotnička. Zdvihá prst. Jordmor reaguje bleskurychle a stíhá udělat fotku. „Tak myslím, že se miminko rozhodlo za vás, že?“ Přesně. Ulevilo se mi. „Jo, necháme si to jako překvapení. Nechci to vědět.“ Začínám se zvedat, jordmor mi podává inkriminovanou fotku. „Chtěla byste fotek víc?“ „A můžu? Minule jsme dostali.“ „To bylo minule. Chcete víc z dneška?“ No to bych byla blbá kdyby ne, že jo? 😀 Tak zpátky nahoru a focení pokračuje. Pak se loučíme s tím, že se možná ještě potkáme u porodu a já se jedu chlubit fotkama za Chytrolínem do práce.
Příběh druhý
Druhou polovinu těhotenství jsme zahájili týdenní dovolenou v Čechách. Tahle listopadová cesta byla nejen jako předvánoční, ale hlavně poslední s pupkem. Dva dny před odletem jsem ještě byla u jordmor a pak se už jen chystala a přemýšlela o tom, co všechno nezapomenout. V Praze nás čekal další ultrazvuk. Ne že bych měla nějaké pochybnosti nebo nevěřila péči v Norsku. Bylo to spíš kvůli tomu, že jsem stejně měla cestu na moje bývalé pracoviště a protože jsem prostě mohla. A chtěli jsme Chobotničku ještě jednou vidět. Bylo by to naposledy v břiše a to nás prostě lákalo. Zpětně přemýšlím, jestli mi to za to vlastně stálo. A to nemyslím nijak zle, ale asi jsem systémem tady už moc zmlsaná. Ve chvíli kdy jsem se položila na lehátko jsem se poprvé za celé těhotenství bála, že něco není v pořádku. Že něco může být špatně. A na chvíli začala pochybovat.
Do Prahy jsme vyrazili s dostatečným předstihem. Na tenhle provoz jsme si hodně odvykli. Bože jak jsem v tomhle dřív vůbec mohla řídit? 😀 Usadili jsme se v čekárně a vyčkávali, než si nás zavolají. Netrvalo to dlouho a už jsme se přesouvali na vyšetřovnu. S natěšeností, že se zase podíváme dovnitř, jsem vyskočila nahoru a vyhrnula triko. Lékařka se představila a začala s patláním gelu. Asistentka klape do počítače a od něj na mě volá, kdeže mi dělali screening v prvním trimestru, že ho nemá v počítači. Tak odpovídám že žádný nedělali a už hypnotizuju obrazovku a čekám, kdy se tam prcek objeví. Najednou se v místnosti rozhostilo ticho a atmosféra by se dala krájet. Periferně vidím jaký pohled si ty dvě vyměnily, ale je mi to fuk. „A proč jste ho jako odmítla?“ letí ke mně další dotaz. Ještě pořád mi to je fuk a v klidu odpovídám, že v Norsku se plošně nedělá. Zase ty pohledy. „A to jako ani samotný ultrazvuk?“ „Ne.“ „Ani nebrali krev?“ „Ne..“ Přichází otázky a s každým dalším NE je cítit víc a víc opovržení nad tím příšerným systémem v Norsku. Lékařka přikládá sondu na břicho a mě najednou polévá studený pot. Co když je něco špatně? Co když tam uvidí něco co není v pořádku? Co když… Začínám panikařit, skoro nedýchám a hypnotizuju obrazovku víc a víc. „No tak to nejprve koukneme na srdíčko.“ Z hlasu cítím trochu nervozitu (vlastně to na jednu stranu chápu, co kdyby mi musela sdělit, že něco není jak má). V duchu se upínám jen na myšlenku Ať je, sakra, všechno v pořádku. Cítím pot na zádech, lepí se na mě papír co mám pod sebou. Vůbec nevnímám to, že šmíruju Chobotničku přímo v bytě. Myslím fakt jen na to, jaký bude z toho všeho závěr. „Hmm.. Zdá se to všechno v pořádku.“ Dost se mi najednou uleví. A zdá se, že nejen mně. Koukáme na sebe s Chytrolínem, usmíváme se a já už zase brečim. Tentokrát možná i tou úlevou. Lékařka ještě jezdí sondou po břiše. „Chtěla jsem vám říct co to bude, ale nechce se nám ukázat..“ Oba skoro stejně vyhrkneme – Ale my to nechceme vědět! Ještě že to naše dítě má (opět) dostatek rozumu a raději se schová. Tiskárna nám plive několik stran papíru, hrabu se z lehátka dolů a pod sebou zanechávám mokrý flek na papírové podložce, kterou je zakryto.
Já jsem možná hrozná cíťa, ale pro mě to byl naprosto rozlišný zážitek při tom samém vyšetření. Nejde mi o to nějak hanit jednu nebo druhou stranu. Obě mají svá pro i proti a řešit tu například důvody ohledně ultrazvuku v Norsku tu teď nebudu. Možná se k tomu někdy vrátím, ale zabralo by to spoustu řádků. Tu jen poznamenám, že se například ultrazvuk v prvním trimestru řeší a plánuje se dát jej do standartní ‚nabídky‘. A taky jo, jsem zaujatá a Norsku asi trochu nadržuju, ne že ne. 🙂 Ale český systém znám jak svý boty a není to myšleno nijak špatně, či jako stížnost. A svým způsobem to chápu, i když s tím nesouhlasím. Předesílám to raději rovnou, aby nevznikaly nějaké neopodstatněné domněnky. 🙂
Otázka, kterou si kladu je – přijala bych líp informaci o tom, že je něco v nepořádku, pokud mě někdo bude celou dobu těhotenství strašit, že by se to mohlo stát, a nebo pokud se budu prostě jen těšit a užívat si to? Nebude náhodou výsledek stejný a šok přijde tak i tak? Dá se na tohle vůbec připravit? Není lepší tu dobu strávit bez stresu z toho CO KDYBY? Samozřejmě, že je ultrazvuk důležitá vyšetřovací metoda a buďme rádi, že tuto možnost máme. Nepřeháníme to ale trochu? Nejsme díky těmhle možnostem už taky trochu paranoidní? A neměli bychom, jako zdravotníci, víc respektovat pohled na věc ostatních? Jsme si schopni připustit, že někdo to prostě chce nechat tak, jak to je? Ano, existují lidé, které nezajímá, jestli bude nebo nebude mít jejich dítě nějakou vadu. Kteří například nebudou chtít ukončit těhotenství, i kdyby se tu ‚pravdu‘ dozvěděli. Znám několik příběhů, kdy si to ženy pěkně chytly, protože to či ono vyšetření odmítly. Já jsem například nebyla za celé těhotenství vaginálně vyšetřená a neměla jsem pocit, že proto zcela jistě předčasně porodím, protože to nikdo včas nepozná. Neměla jsem spoustu věcí, za což bych v Čechách byla označena za problémovou eko-ezo-bioČíču. Tady je to naprosto normální. A i přes to mám pocit, že o bylo mě a Chobotničku špičkově postráno. Nabízet, ale nenutit a nepoužívat nátlak, abychom vyšetření provedli. V Norsku mi imponuje to, že je tu každý zodpovědný za své tělo a za své zdraví. Nepředává tu moc do cizích rukou. Má možnost dostat péči jakou si vybere, aniž by na něj někdo koukal skrz prsty jen proto, že má na věc jiný názor. To je to, v Čechách často chybí a není to ničí selhání. Je to spíš celospolečenský přístup, který se vesměs příjmá jako norma. Norma, ze které se nemá nevybočovat. Ale i tady platí – sto lidí, sto chutí. Funguje to i obráceně. Neznamená to, že další nemůže být spokojený s tím, že ‚to z něj někdo vyndá‘ nebo že ho ‚odrodí doktor‘. Neznamená to, že je na ultrazvuku během každé kontroly něco špatného. Neznamená to, že je špatné vaginální vyšetření v těhotenství. Nejdůležitější je, jaký pocit si z toho odnášíme a co nám dodá klidu. K tomu ale potřebujeme dostat relevatní informace a mít možnost se svobodně rozhodnout. To je podle mě ta správná cesta. Buďme, prosím, více respektující. A pro druhou stranu by samozřejmě mělo zase platit: nebojme se přijmout zodpovědnost za svoje zdraví, za svoje tělo a hlavně za svoje rozhodnutí!
Chumelenice 