Letem světem druhou polovinou těhotenství. Neschopenka, Kodaň, opera, The Carburetors, OGTT, plavání a rituály, prohlídka porodnice, nehoda, návstěva, mateřská, termín, hry, dohady a odhady, poslední kontrola u jordmor… Všechno jsme stihli.

První polovina těhotenství utekla neskutečně rychle. Člověk se tak nějak proplácá přes nevolnosti a pracovní povinnosti k ultrazvuku, že ani neví jak. Najednou je po dvacátém týdnu a břicho už neschovám. Po 24.týdnu už toho je na mě v práci až až, jsem fakt neuvěřitelně utahaná a tak se radím s jordmor, co s tím. Tentokrát je tam se mnou i Chytrolín, aby se s ní seznámil a vyřešili jsme otcovství. Na její doporučení se rozhodnu pro přestup na pracovní neschopnost. Ono zvedání těch beden, tahání paleťáku s naloženými 350 kily a celý den na nohou už fakt není nic pro mě. Ale protože nejsem stálý zaměstnanec, nemám nárok na svangerskapspenger – peníze v případě, že nejsem schopna vykonávat práci z důvodu těhotenství a vedoucí pro mě nemá jinou práci, na kterou by mě mohl přeřadit. Já jako vikar prostě buď pracuju a nebo nepracuju, tedy nedostávám mzdu. Neschopenka je pro mě jediná možnost.

Ze začátku prosince jedeme lodí z Osla do dánské Kodaně (v tomhle roce už podruhé) na vánoční trhy. Akce je to na celý víkend – v pátek jsme vyrazili, povečeřeli, sobotu strávili v Kodani a večer se zas nalodili k cestě nazpět. Výlet je místo klasického vánočního večírku, který pořádá Chytrolínova práce. Máme to tedy i s programem na palubě. Večírkovým programem, tím pádem ne až tak zajímavým pro mě. Až na to jídlo teda, to je super. Na druhou stranu, sama si připadám jako bych pár promile v sobě měla a to během cesty tam i zpátky. Vlny stojí za to a my se potácíme po lodi. Hlavně noc na neděli je intenzivní. Trochu se mi z toho dělá blivno a v noci mě houpání probouzí ze spaní. V Kodani nám počasí moc nepřeje, hodně prší, fouká, je dost chladno a já už sotva dopnu svojí zimní bundu. Ale i tak jsme si to užili. Tohle místo má svoje kouzlo a já Kodaň prostě miluju.

Blíží se Vánoce. Místní kino promítá přenos La Traviata z New Yorku. Jedeme do města oba, ale Chytrolín jde se svým kolegou do klubu na The Carburetors. Já nakonec stíhám obě akce, takže to má to naše dítě hezky vyvážený. 😀 Vánoce jako takové jsme letos pojali tak nějak pohansky, 21. prosince jsme spálili nazdobené a pivem polité poleno, popel nasypali do skleníku a užili si večer u ohně obklopeni sněhem a tmou. Na Štědrý večer jsme jen nachystali večeři, ale jinak ho strávili u filmů a pohádek. Silvestr proběhl také venku, u přátel. Udělal se kotlíkový guláš a posedávali jsme u ohně. Na půlnoc odpálili prskavky a kolem druhé ráno jsem nás odvezla domů. Na Nový rok neměl Chytrolín (vyjímečně) nijak zásadní kocovinu, přesto jsme to pojali hodně odpočinkově. Odpoledne nás k aktivitě donutila sněhová vánice, díky které vypadnul proud – letošní zimu se to dělo až nezvykle často. Tak jsme vytáhli monopoly a vodu na kafe vařili v hrnci na kamnech.

Hned druhý den jsem vyrazila dolu do města na OGTT (test na cukrovku). Vlastně jsem nemusela, spíš jsem ho připoměla a tak nějak i sama objednala. Asi to trochu bylo tím, že jsem chtěla nějakou akci, nějaké zpestření… Doma začínala být trochu nuda. 😀 Ráno jsem tedy dorazila na místo a počkala až si mě zavolají. Odběrová sestra mi nabrala krev a dostala jsem na výběr mezi příchutěmi – citron a pomeranč. Vybrala jsem pomíka a začala pomalu lahvičku pít. Bála jsem se, aby to nešlo zase zpátky, ale překvapivě mi to docela chutnalo. Bylo to asi jako šumivý multivitamin, trochu sladší, ale díky vychlazení v lednici se to nechalo dobře vypít. A pak mi začaly dvě hodiny vysedávání na gauči v čekárně. Naštěstí jsem přišla vybavená knihou a tak ten čas utekl jako nic. Pak tedy znovu odběr a rovnou jsem dostala papír s výsledky. Všechno v pořádku. Ne, že bych očekávala nějaký problém. 🙂

V polovině ledna taky začínám chodit plavat. Hrozně mě baví, jak se cítím ve vodě taková lehká. Největší sranda je vylejzání z vody. Jakmile se břicho dostane nad hladinu při stoupání po žebříku, mám pocit, jako by mě táhlo zpátky dolů. V tu chvíli mi přijde neskutečně těžký, ale trvá to jen pár sekund. Plavání mi vydrželo celý poslední trimestr a bylo to super. Naposledy jsem byla plavat čtyři dny po termínu. A první dva měsíce po porodu mi to fakt hrozně moc chybělo. Na druhou stranu, teď když jdu plavat, stýská se mi po těch rituálech, které jsem měla. Například si pod vodou při odpočinku hladit břicho a schytávat kopance na oplátku nebo to, když se Chobotnička vrtěla tak, že jsem měla pocit, že plave prsa zároveň se mnou,… Ale třeba po pálení žáhy a krkání během plavání, po tom se mi teda vůbec nestýská! 😀

Do porodnice se nejprve zavolá, promluví s jordmor a ta na základě rozhovoru doporučí buď vyčkat, nebo přijet.

Dvanáctého února jsme byli objednaní na prohlídku porodnice. Na to jsem byla fakt moc zvědavá. A předčilo to moje očekávání. Na chodbě se nás sešly celkem čtyři páry v různém stádiu těhotenství. Vyzvedla si nás tam jordmor a odvedla na jeden porodní pokoj. No ty bláho! Krásný prostorný pokoj, s porodní postelí nalevo, obrovskou vanou napravo, a pod oknem manželská postel. Po celé stěně okna a žaluzie, které vytvoří v místnosti tmu. Na parapetu svíčky, lampička a košík s pletením (oni fakt pletou všude 😀 ). Také dveře, za kterými se skrývá malá koupelna se sprchovým koutem a záchodem. V rohu zázemí pro práci jordmor – linka se vším příslušenstvím a stojan s počítačem, to celé oddělené luxferovou stěnou. Panejo, jsem v ráji! My si sedáme na židličky, jordmor na postel a začíná nám vyprávět jak to na porodnici chodí. Kdy přijet, co si vzít s sebou, jak porod probíhá a jaké máme během něj možnosti proběhneme jen okrajově. Všichni máme informace od svých jordmor a probrali jsme to během kontrol. Tady jsme primárně pro to, abychom se seznámili s prostředím a nebylo nám během porodu tolik cizí. Jdeme se potom podívat na další pokoje. Každý je jiný, hlavně co se velikosti týče, ale víceméně stejně vybavený. Jen se ne do všech vejde manželská postel a také vany jsou různé. Tak nějak se přistihnu, že se na porod těším víc a víc. Chytrolín se zdá být taky výrazně klidnější. Cestou domů o tom hodně mluvíme. Z pohledu porodní asistentky mě hodně zaujalo, že tady se do porodnice nejprve volá, promluví s jordmor a ta vám na základě rozhovoru doporučí buď vyčkat, nebo přijet. To znamená, že vždy o vás na porodnici předem vědí, ví proč přicházíte a mají už nachystanou dokumentaci. Myslím, že to má něco do sebe.

Začátek února teda nebyl jeden z těch nejlepších. Bylo hodně sněhu a já se najednou na tom ledu začala bát řídit. Nebo ne řídit. Bála jsem se, že se mi (mému břichu) něco stane. Ta panika, které mě přepadala nebyla nic příjemnýho. Několikrát jsem musela zastavit a rozdýchat to, než jsem byla schopná pokračovat. Kde se tohle ve mně najednou vzalo jsem nechápala. A už vůbec tomu nepomohl první únorový víkend, kdy jeden den najel náš pickup v zatáčce do sousedovala Volva, protože se prostě svezl po uklouzané vozovce a druhý, kdy jsem svého Golfa poslala do škarpy. Celou cestu pěšky domů jsem probrečela. Doteď ty pocity asi nejsem schopná popsat, ale živě si tu zoufalost uvnitř ještě dokážu představit.

Zato konec února rozpoložení zase trochu vyladil – přijela k nám na dovolenou moje (taky, ale míň, těhotná :-D) ségra spolu s tříletou Jezinkou. Bylo to skvělý zpestření, i když se přiznám, že toho švitoření bylo k večeru občas na mojí hlavu až až. Přeci jen začal 35.týden a já byla prozatím zvyklá na takový ten tichý domácí standart. 😀 Večer už jsem prostě nějak neměla kapacitu. Ono nám teda zrovna taky nepřálo počasí a co chudák to dítě doma vymyslí se dvěma těhotnejma, že jo! Určitě musela být nadšená, když se alespoň vrátil Chytrolín z práce. Ale ne všechny dny byly, co se počasí týče, na prd. Sněhuláka jsme postavili, sáňkování taky bylo a já si dávala rozcvičky s odhazováním sněhu. Když to do karet nehrálo, udělali jsme si výlet do muzea železnice a vyblbnout se v bazénu. Taky proběhlo několikero otlapkávání břich, dostali pár kopanců a tak nějak se společně poflakovali. Během jejich pobytu začali chodit první poslíčci a voilà – mlíko taky ohlásilo svou připravenost pro mládě.

Jen holky odjely, z neschopenky jsem plynule přešla na permijson – mateřskou. Na tu se přechází tři týdny před termínem – ten v Norsku odpovídá 40+3. Tohle než já zjistila! Ten termín myslim. Pořád jsem se ze začátku nemohla dopočítat a tak jsem vznesla dotaz na jedné z mých seancí u jordmor. Konečně mi to bylo vysvětleno, trochu jsem si už připadala jako blázen se vším tím počítáním. Dokonce jsem to jednou projela den po dni. 😀

Termín se postupně blížil, poslíčky byly, spona bolela, Chobotnička se pravidelně ozývala – občas jsem měla pocit, že se jednoho dne prostě sebere a vyleze mi ven sama skrz břicho. Chytala jsem ji zvenku za nožičky, které trčely ven. Jako by byly jen pod tenoučkou vrstvou kůže. Tyhle hry mi teď vlastně hodně chybí. Stejně jako šimrání na zádech. Vždycky, když jsem přestala, začala je na mě vystrkovat a nepřestala, dokud se zas nedočkala odezvy.

Termín je ale jen číslo, které, krom vymezení určitých hranic, ve finále nic neznamená. V den termínu se narodí zhruba 4 procenta dětí. Čtyři! Pro mě to tedy prozatím nebyl skoro žádný stres. Pořád jsme si říkali – Tak třeba čekala až bude po téhle akci. Tak ne. Ale třeba čekala až koupíme kočárek. Taky ne. Takže čekala, až objevíme tuhle slovenskou restauraci a já si dám segedín s knedlíkem! Taky ne… 😀 Tipů jsme měli dost, ale Chobotnička si to jela po svém. A najednou tu byla definitivně poslední kontrola u jordmor. Ne že bysme se pokaždé neloučily s pomrkáváním a slovy ‚Tak třeba příště až po porodu.‘. Když si mě šla vyzvednout, bylo vidět, že přemýšlí, jestli mě tu ještě uvidí s břichem nebo už jsem v porodnici. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem mohla vyčerpat všechny kontroly, protože já se na ně a povídání s Kirsti vždycky hrozně těšila. A troufnu si říct, že to bylo oboustranné. Bylo 11. dubna, já tedy 41+0 a naprosto jasné, že už to jsou jen dny. Stopro nás už nečeká nijak dlouhá doba než budeme tři. Nakonec si myslím, že tyhle dny byly nejlepší a zároveň nejnáročnější ze všech. Když si totiž tohle člověk uvědomí, nejde jinak než se víc na to břicho soustředit a snaží se užít si to ještě úplně na maximum. Dokud může.