Je to tady! A nebo…?

První kontrolu v porodnici jsem měla naplánovanou na pondělí 15. dubna. V půl desáté jsme se hlásili na oddělení. Nejen že Kirsti měla dovolenou, ale už jsem byla po termínu. Toho dne 41+4. Raději jsme s sebou vezli kufr – kdyby náhodou. Říkala jsem si, že tu už možná zůstanu. Blížily se Velikonoce, od čtvrtka bylo volno a tak mě přeci nenechají těhotnou, protože co kdyby to musela potom řešit služba, že jo?

Dorazili jsme tedy do 6. patra. Ujala se nás jordmor, kterou jsme znali z prohlídky porodnice. Jo! Měla jsem radost. Tu jsem si moc přála, zdála se mi fakt sympatická (další prozření, které později přislo – skvělý byly všechny; každá jinak a po svém, ale naprosto skvělý!). Vzala nás oba na volný porodní pokoj a přivezla monitor. Poprvé jsme měli CTG záznam srdeční frekvence našeho miminka. Usadila sem se do křesla a půl hodiny s Chytrolínem poslouchala pravidelný rytmus, který se linul z přístroje. Sem tam jsem si poopravila sondu, přidala zvuk a sledovala jak křivka vypadá. No naprostá spokojenost. Ukázalo se i nějaké to tvrdnutí břicha, takže mě to pozitivně naladilo. Po monitoru jsme si šli povídat s doktorkou. Na to jsem byla fakt zvědavá. Jaký teda bude postup, i vzhledem k nadcházejícím svátkům.

Přišla mladá lékařka, podaly jsme si ruku a usedly společně ke stolu. Zeptala se mě jak se cítím a jak zvládám celé těhotenství. Vysvětlila mi všechny možné postupy a možnosti po termínu porodu a zakončila to tím, že pokud bude vše v pořádku a já do té doby neporodím, budeme to dál řešit až po 42. týdnu (tedy až budu přenášet). Pak mi udělala ultrazvuk a Chobotničku orientačně změřila. Odhad vycházel na krásných 3892g – jo, s tím jsem v pohodě. Nebude to pětikilový miminko. Průtoky krve placentou taky předpisový – paráda. Čekala jsem, že právě nastal čas na rutinní vaginální vyšetření. A ono ne. Nicméně jsem dostala nabídku, že se může pokusit o Hamiltonův hmat a tím třeba trochu dopomoct k rozběhnutí porodu. To jsem nebyla proti. A taky, nemocná profesí, jsem byla prostě zvědavá jak to tam dole vypadá, protože mě se to doma nepovedlo. 😀 Lékařka ale měla taky ten samý problém a na hrdlo se jí nedařilo dosáhnout, takže zavolala jordmor. Ta na to šla rozhodně zkušeněji, ale teda Auu! To bylo hodně au. Příjemná záležitost to teda vůbec nebyla. Konečně jsem věděla, jak to vypadá – centimetrové hrdlo pro prst. To není špatný start. Ovšem to, jak moc vzadu hrdlo je, mi nemusela ani říkat. Podle vyšetření bylo naprosto jasný že vzadu. Hodně vzadu. Nicméně pak přišla odměna – jordmor mi už během monitoru nabídla pro uvolnění akupunkturu. Teď přišel její čas. Šli jsme zpátky na porodní pokoj, já si vlezla do velký manželský postele a natěšeně čekala co se bude dít. První zkušenost s akupunkturou!

Jordmor začala jehličkou někde na temeni hlavy ve vlasech, pak pokračovala na kořenu nosu, čtyři jehličky přistály na rukou, další vedle kolen a na nártu (tahle byla hodně nepříjemná). Poslední dvě našly své místo na břiše a ty byly zajištěny náplastí. Pak mě přikryla peřinou a začala mi půlhodinová relaxace. Chytrolín mi pustil Boba Marleyho a já se snažila odpočívat. No, upřímně mi to moc nešlo. Nějak jsem nedokázala úplně vypnout. Ale i tak to bylo vlastně moc příjemný.

Závěrem kontroly tedy bylo, že je všechno v naprostém pořádku a pokud neporodím, přijedu na kontrolu zase ve čtvrtek a uvidíme co dál. To budu totiž 42+0 a tedy začínám přenášet. A tak jsme zase jeli domů.

Následující dny byly náročné hlavně co se psychiky týče. Přestala jsem odpovídat na zprávy. Přesně tohle byl důvod, proč jsem už poslední měsíc mlžila s datem termínu. Nechápu, proč se všichni upnou na to konkrétní datum. Dětí, které ho dodrží je málo a stejně mají všichni pocit, že když to ten den nepřijde, tak je to problém. Achjo.. Snažili jsme se si poslední dny užít co to šlo, hezky v klidu. Chytrolín se mnou už zůstal doma, vzal si na ty tři dny v práci volno. Dny jsme trávili zkoušením všech možných i nemožných babských rad k vyvolání porodu, ale bez nějakého napětí. Já s Chobotničkou vedla intenzivní rozhovory a domluvily se, že pokud z nějakého důvodu nechce nebo nemůže, tak to budeme respektovat a má naší plnou důvěru. Takže pro nás to byla spíš zábava a odpoutání se od každodenního stereotypu než nějaký tlak na to, aby se porod konečně rozeběhnul. Snažila jsem se myslet pozitivně. Všechny narážky, které ke mně přicházely, jsem odrážela co to šlo. Nejlíp mi to vycházelo s krásnýma vzpomínkama z práce. Třeba na řeči, že už jsem na první porod stará (facepalm) jsem intenzivně myslela na jednu ženu a malého Kristiána. Neuvěřitelnou ženu, která ve 42 letech jako prvorodička (systémem označená jako bio-eko-blázen s porodním plánem, co odmítnul preventivní císařský řez) porodila na boku a naprosto famózně. Tak klidně, až jsem si z toho rozjímání tenkrát vzala jen jednu rukavici a druhou už nestihla. 😀 Moje čekání byla prostě jedna velká lekce z trpělivosti. Ono taky to hormonální rozpoložení na konci těhotenství není procházka růžovým sadem, takže proběhla pěkná smršť všech možných stavů – od absolutního štěstí po hodiny pláče. I to k tomu ale patří. Snažila jsem se jen dostat ze sebe všechny svoje strachy a nechat to jen na Chobotničce. Ona totiž určitě ví, co dělá.

Ve středu ráno mi odešla hlenová zátka. To byla radost! 😀 Celý den sem tam tvrdlo břicho, ale to se dělo už posledních několik týdnů, takže nás to nijak nevzrušovalo. Během dne jsme provedli poslední zásobování a já nakoupila domů několik nových květin. Večer jsem měla s Chobotničkou válečnou poradu – vysvětlily jsme si co a jak se pravděpodobně bude v následujících dnech dít, pokud to nerozhodne sama. Protože ještě pořád není kam spěchat, ale asi už trochu přitvrdíme s tím „vyháněním“. Tak nějak jsem v sobě přijala všechny varianty, které nás mohou potkat. Naposledy jsem si taky fotila břicho, ač nebyla neděle.

A přišel 18. duben. Děda má narozeniny. Asi v půl druhé ráno mě probudila silná a dlouhá bolest v podbřišku. Nejdřív jsem ve zmatenosti přemýšlela nad menstruací (jo no, já a ty moje rána). Když jsem se trochu probrala a srovnala si století, došlo mi, co by to mohlo znamenat. Tak že bys čekala na tohle datum? Protože bylo fakt moc brzo, ještě jsem se otočila na druhý bok a pokusila se to zaspat. Sotva jsem klimbla, probrala mě další. 10 minut. Hmm, to by byl pěkný start. Takhle jsem pospávala do tří hodin s asi minutu trvající bolestí, stále se hezky střídající po deseti. Pak se mi standartně začalo chtít na záchod. A to už jsem si rovnou odnášela peřinu do obýváku. Ráno to ale nebylo moc dobré, nějak jsem se rozhodila (zpropadený internet!) a začala brečet. Cítila jsem se najednou příliš pod tlakem, vodopády se řinuly a bolesti ustávaly. Ve chvíli kdy vstával Chytrolín byly už prakticky pryč a já brečela, tentokrát proto, že z toho zase nic nebude. Tak slabé a s dlouhým intervalem, že bych je už nenazvala ani poslíčky. Bylo mi to líto. Pořád jsem doufala, že to nějak rozpohybujeme sami. Posnídali jsme a vyrazili do porodnice na kontrolu.

Seznámili jsme se s novou jordmor a s novým pokojem. Ten se nám už tolik nelíbil, ale na tom pokoji to nestálo, že jo. Proběhlo klasické natočení CTG (děloha přeci jen stále nějakou aktivitu ukazovala, že by to zase začínalo?) a pak za námi dorazila lékařka s ultrazvukem. Všechno opět v naprostém pořádku. Už během monitoru, jsem mluvila s jordmor, že bychom tomu chtěli nechat co nejvíc volný průběh, pokud to k tomu bude a ona nás v tom jen podpořila. Břicho mi už zas tvrdlo po dvaceti minutách. Nebyla to žádná sláva, ale i tak jsme z toho měli radost. Lékařka musela odběhnout a tak jsme se domluvili s jordmor, že zkusíme klystýr, já si pak trochu odpočinu s akupunkturou a za dvě hodiny bude další válečná porada.

Akupunktura byla opět skvělým relaxem. Tentokrát jsem měla hlavu výrazně prázdnější a dařilo se mi víc uvolnit. Břicho tvrdlo po 15 minutách. Teď poslali na oběd mě s tím, ať se vrátíme tak za hodinu až hodinu a půl. Ať se trochu projdu, třeba tomu pomůžu. V kantýně jsem si tedy dala jídlo a pak jsme šli na obhlídku nemocnice. Teď o svátcích tu byl všude úžasný klid. Porodnice je tu v šestém patře. Rozhodla jsem se tedy vynechat výtah a seběhla dolů po schodech. Prošli jsme liduprázdný vestibul. Pořád 15 minut. Hmm. Kam teď? Oči mi padly na dveře ke schodišti. No když už, tak už. Rozhodným krokem jsem minula výtah a se vydala se k nim. Chytrolín mi byl v patách. Vyšlápla jsem si je nahoru, tam se otočila a zase se vydala dolů. Když jsem se opět začala otáčet na cestu vzhůru, Chytrolín mi oznámil, že on jede výtahem a sejdeme se nahoře. 😀 Čas se nachýlil, takže jen co jsem se nahoře trochu vydýchala, vrátili jsme se na pokoj. Pořád 15 minut a intenzita teda hodně slabá. Achjo..

Na pokoj za námi zase přišla jordmor, chvíli po ní dorazila i lékařka a začali jsme diskutovat o dalším postupu. Vzhledem k tomu, že ultrazvuk i monitor byli v pořádku a něco neurčitého se v břiše pořád odehrávalo, bylo nám navrženo jet ještě domů a vyčkat, jestli se to rozeběhne samo. Pokud ne, máme přijet druhý den dopoledne na zavedení balónku. Já jsem souhlasila, Chytrolín taky nebyl proti a tak jsme se vydali na cestu domů. Břicho se ale cestou zase trochu uklidnilo a tak jsem odpoledne nakonec prospala. Venku bylo nezvykle nádherně, takhle teplý duben se tu moc nevidí.

Pokračování příště.