Porod. Po 5 měsících je konečně sepsaný. A je to dlouhý. Fakt dlouhý. Ne delší, než ten porod ve skutečnosti byl, ale trochu času to čtení zabere. A ještě upozornění – taky se tam objevují sprostá slova. Ne moc, ale jsou tam. A není to nijak depresivní. Bylo to totiž celý úplně skvělý. A náročný. Vyčerpávající. Na-dno-sahající. Ale skvělý. Pořád jsem vděčná, nadšená, ráda vzpomínám a zpětně prožívám.

Protože porod se nemusí jen přežít. Mnohem lepší je porod PROŽÍT. I když není vždycky podle našich představ.

Protože je takový, jaký si ho máme prožít/přežít (nehodící se škrtněte). Protože ho nenaplánujeme. Protože se na něj nikdy úplně nepřipravíme. Protože je každý naprosto jiný. Protože občas potřebujeme přesně takovou zkoušku trpělivosti. Protože občas potřebuje zjistit, že nám energii dokážou dodat i maličkosti. Protože občas potřebujeme, aby nám nějaká vnitřní Síla ukázala, že nemůžeme mít všechno pevně v rukách. Že nás ta Síla může chytit do zubů, silně držet, vláčet nás a vymést s náma každý roh. Protože tu Sílu občas potřebujeme ukázat, abychom už nad sebou nikdy nepochybovali. Protože občas potřebujeme poznat Sílu, která nás dokáže paralyzovat a doslova odervat od reality. Protože to je ten nejintenzivnější zážitek, jaký můžeme v životě prožít. A protože to prostě za to stojí, i když to je strašný klišé! 😀

Tak jdeme na to.

Pokračování…

Sice se přes noc břicho úplně neuklidnilo, ale taky se porod nerozeběhnul. Bolesti byly tak nějak stále po 20 minutách, což nebylo nic moc. Dala jsem si tedy ráno ještě sprchu a zase jsme vyrazili do porodnice. Byl pátek 19.dubna. Velký pátek. Cesta sem nám trvá od domu něco mezi třičtvrtě až hodinou, v závislosti na provozu. Jsou Velikonoce a Noři už ve středu odpoledne, nejpozději ve čtvrtek ráno, obsadili svoje chaty. Večer jsme se s Chytrolínem domluvili, že jestli se bude zavádět balónek, se kterým nás budou posílat domů, uděláme si z toho malou dovolenou a ubytujeme se ve městě na hotelu, kousek od porodnice. Můžeme pak třeba vyrazit na procházku k řece nebo se jen tak poflakovat na pokoji s jídlem hned pod čumákem.

Břicho mi pořád tvrdlo, po cestě se trochu zvýšila intenzita, ale zatím stále neuspokojivá.. 😀 Dorazili jsme na oddělení přesně na jedenáctou hodinu a čekali až si nás vyzvednou. Akorát přišlo několik bolestí hned po sobě, jedna mě donutila opřít se o stěnu. V tu chvíli kolem nás zrovna procházel chlápek, o hlavu menší než já, s úplně bílými vlasy a vousy. Zastavil se, aby nás pozdravil a ptal se, jestli je vše v pořádku. Vedoucí lékař. S určitou hrdostí jsem mu oznámila, že jdu na příjem, jsem po termínu a je to asi na dobré cestě. Letmo se dotknul mého ramena a prohlásil, že to je dobře a že mi přeje hodně štěstí. Chvíli na to si pro nás přišla jordmor. Zase nová, takže jsme se seznámili s dalším zaměstnancem. A s dalším porodním pokojem. Tady jsme ještě nebyli. Uff.. Bergenský přízvuk, no tak to potěš.. To mi bude trochu trvat, než se na ten jazyk naladím. Napojila mě na monitor, klasika. Tohle tu už máme nacvičený. Chobotnička chrní, jak jinak. Jedenáctá je prostě odpočinek po akčním dopoledni jako vždy. Cpu se tyčinkou a sem tam pošťouchnu. Monitor pípá, došel papír. Zvoníme tedy na jordmor. V tuhle chvíli jsem pochopila, že tu asi nepracuje dlouho, neví jak se dostat do mašinky, aby papír doplnila. Monitor je ale přidělaný na stěně, já na něj nedosáhnu a tak jí naviguju – úplně ty samé jsme měli na mém předchozím pracovišti v ČR. Nejdřív na mě divně kouká, takže se přiznávám, že jsem vlastně kolegyně. Tomu se alespoň zasmějeme, já jí vysvětlím jak papír vyměnit a taky, že není nutný začínat od začátku, ale záznam je možný zpětně vytisknout – to dělám záměrně, měla sem totiž radost, že se Chobotnička konečně trochu rozpohybovala a nechci jí zbytečně zlobit zase. Jen teda kontrakce, ty jsou už zas někde… Břicho dospává spolu s miminkem, takže to asi zas byli jen poslíčci…

Monitor zdárně dotočíme a čekáme na lékařku. Dáme si ještě svačinu, párkrát odběhnu na záchod čůrat. Břicho klidné, sem tam malý pokus o něco, ale tomu moc nevěnuju pozornost – ani to za ní nestojí. Zhruba kolem jedné se přesouváme na vyšetřovnu. Nejprve ultrazvuk – vše v pořádku, Chobotnička má parádní kondici. Super. Podle vyšetření se od včerejška dole nic nezměnilo – sakrálně centimetrové hrdlo pro prst volně. Hmm. Takže tedy jdeme do balónku. Vlastně jsem na to hodně zvědavá, tenhle postup z Čech neznám. Prvně za celé těhotenství sedám na gynekologické křeslo, zavádí se v zrcadlech. Tak jo. Křeslo mě vyveze nahoru a položí. Vidím jen jak připravují foley, stříkačky s fýzákem a já začínám sledovat zářivku. Nějak se mi to najednou nechce až tolik detailně sledovat, takže ve finále ani nevím, co s tím vším dělá. 😀 Není to nijak nepříjemný. Vlastně to, že se něco děje vnímám pořádně až ve chvíli, kdy mi hadičku lepí ke stehnu a je hotovo. Tak to byla pohoda, prolítne mi hlavou. V tu chvíli břicho tvrdne a docela to teda zabolí. Vítej zpátky! říkám si a jsem ráda, že se zas něco děje. Ale teda s nohama do praku a na zádech to je pěknej hnus. Trvá tak minutku, jako vždy, a jen co poleví, lékařka mi dává pokyny co a jak při eventuálním návratu s kontrakcemi, vypadnutím balónku a podobně. Křeslo pomalu sjíždí dolů a je tu, ty vole, další. Chci si dát nohy dolu, ale jsem pořád dost vysoko a ležmo. Je to trochu panika, nohama máchám ve vzduchu, bolí to jak čert, takže si je zase opírám. 😀 Bolest skončí, doktorka, která vyčkávala až přejde, pokračuje s informacemi. Nohy už pod sebou mají pevno, zádová část mě posouvá do sedu a já si stoupám. Krucinál, další! Trochu se mi podlomí kolena a vytrysknou slzy. Hlavou mi letí jen jak jsem ráda, že jsou, ale sakra – takovou intenzitu z ničeho nic sem teda nečekala. Jordmor mi sahá na břicho a jen vidím, jak na lékařku pokyvuje, že ano, je to kontrakce. Když přejde, lékařka mění plán. Prý mě domů už nepošlou, ale půjdu na pacient hotel o patro níž. Z toho mám docela radost. Jordmor mi pomůže do legín a jdu ke dveřím z vyšetřovny – dalšíííí! Uff, OK, mysli pozitivně. Hlavně, ty vole, mysli pozitivně. Vycházím ven, kde už čeká Chytrolín. Další! Jen pojďte, holky, jen do mě! Opírám se o stěnu a slyším jordmor, jak mu dává instrukce. Když už jsem zase schopná vnímat realitu, domlouváme se, že si dojdu do kantýny na oběd a ona mezitím vytelefonuje pokoj pro nás dva (tři) na hotelu. Cestou na oběd (asi tak na 50 metrech) přijde dalších několik kontrakcí. Těsně před cílem, přede dveřmi do kantýny, nás nachází jordmor v objetí. Visím Chytrolínovi v náručí, prodýchávám další kontrakci a čuchám vůni jídla. Tak jestli tohle nikam nepovede, tak už teda nevim! Jordmor tedy zase mění plán – nechá si mě už na patře. Místo na jídlo se jdeme tedy ubytovat. Dostáváme klasický pokoj, každý z nás svojí postel a já se svlíkám jen do tílka. Je mi vedro. Chytrolín mi v mezičasech nabízí svačinu a pití, já pochoduju po pokoji a ač moc nevim co se sebou, přivolávám si v hlavě každou další kontrakci a mám hroznou radost z toho, když přijde. Venku je krásně, opírám se střídavě o pelest postele a střídavě o parapet, vnímám sluníčko, co do pokoje svítí. Jdu zkusit i sprchu, ale sezení na stoličce mi vadí, vadí mi i ta voda, dopadající na břicho. Ve tři píše táta. Nechávám si zprávy číst a jen diktuju, co má Chytrolín odepisovat. Posílá fotky z Konopiště a chce taky jednu tak to vypadá u nás. Jako by něco tušil. 🙂 Chytrolín tedy posílá fotku z Hamaru, kde jsme byli minulý týden na zmrzlině. 😀 Nějak se mi nechce hlásit aktuální stav, aby neměli obavu, kdyby to ještě trvalo. V tu chvíli se mění služba a přichází naše úžasná Marit. Připojuje mě na monitor s tím, že mě potom vyšetří. Koncem monitoru si mezi kontrakcemi povídáme, najednou mám pocit, že je to zas nějaké intenzivnější. A pak trochu vlhko pod sebou – jsem si z toho krůpla, nebo? Jen co dofuním, hlásím Marit, že asi teče voda. V tom jde další kontrakce. Ta počká až přejde a jde mě vyšetřit. Jako kontrakce umí být fakt bolavý, ale kam se hrabou na vyšetření. To mě provází celým porodem. Věc, kterou prostě nedávám, je jakýkoliv vyšetření od kohokoliv. A to se všechny jordmor fakt snažily být rychlé a šetrné. Možná ještě že tak, jinak by asi některá z nich přišla o zuby a nebyl by to žádný záměr. 😀 Každopádně to je opravdu voda, vyndavá balónek (obří, já vůbec netušila jak moc obří je! :-D) a jsme na 3-4 centimetrech! Juchů! Dostanu trochu ‚sprdnuto‘ ať víc přemýšlím jako máma a ne jako porodní asistentka. Hehe, až později jsem pochopila, jak to vlastně myslela. A měla pravdu. Domluvíme se, že půjdu ještě na chvíli do sprchy, vyčůrat se a pak se přesuneme na porodní sál. Ani nemáme moc věcí k balení, nebyl zatím důvod z kufru něco vyndat. Začínám si na vrcholu kontrakce mručet. Hrozně, ale fakt hrozně to pomáhá.

Porodní pokoj mi zůstal ten z rána, fajn, alespoň ho už známe. Mám se najíst, ale na to nemám ani chuť ani energii. Dává mi to docela zabrat. Při kontrakci mám pocit jako by mi hořelo břicho zevnitř. Bolest, jako když jsme si jako děti dělali navzájem Ohníček. Přesně tak to bolí, jen s ohromnou intenzitou. Asi takovou, jako když to, přesně jako na tý ruce, nějaký hovado přehnalo a nechtělo pustit. Pořád popocházim, občas zalezu do sprchy, nevím moc co by. Nic extra nepomáhá k tomu ulevit si. Na druhou stranu jsme odhodlaná to vydržet, jen ať ty kontrakce jsou. Každou s radostí vítám, dokud nezačně kurevsky bolet a já se jí nesnažím prostě vydržet, prodýchat, uvolnit se a pak už se zas tetelím, že je to fakt tu a směřuje to tím správným směrem. Nechci, aby na mě někdo mluvit, sahal a vůbec navazoval kontakt. Stačí mi vědět, že nejsem v místnosti sama a jsem vděčná, že to okolí respektuje.

V půl šesté přijde Marit opět na vyšetření. Čtyři. Doprdele, jen čtyři centimetry. Marit se usmívá. Vím, pokračuje to, pomalu ale jo. Ty začátky jsou nejdelší. Jasný. V pohodě, jedeme dál. Neni to žádná super motivace, ale NENÍ to stejný. Něco se pořád děje, takže je to vlastně v pohodě. Do těch pěti se to prostě občas sune pomalu. To je dobrý. Je to dobrý. A, ty vole, přestaň to pořád analyzovat! Všechno je tak, jak má být. Pokračuju ve svém kolečku – chození, sprcha, čůrat, jídlo fakt nechci, díky. Chodí jedna za druhou, občas se udělá asi o půl minutky delší pauza, ale pak to stojí za to. Uff. Jen pojďte, já to dám.

Mručení mi už přechází do křiku. Teda křiku… Je to takovej zvláštní hrdelní zvuk. Jsem vůbec netušila, že jsem schopná něco takovýho ze sebe vydat. Ale je to táááák moc příjemný! Vnímám, jak se mi tím zvukem postupně rozvibruje krk a ta vibrace pokračuje dál, šíří se do všech směrů a nakonec odchází konečky prstů pryč. S tím jako by mnou prošla taková zvláštní vlna tepla. Vnímám jen jak vzniká, prochází tělem a s kontrakcí zase mizí. Na tenhle pocit ještě pořád dost myslím, i když je to už skoro půl roku. Úžasný prostě, co lidské tělo dokáže. Bolesti jsou stále intenzivnější, ale tohle, to je prostě něco nepopsatelně příjemnýho. Jsem ráda, že tenhle můj prožitek nikdo nebrzdí a může v klidu mým tělem pravidelně projít. Během kontrakce mám takový svůj svět. Je mi úplně jedno, co se kolem děje. Nejsem schopná vnímat cokoliv jiného a ani nechci. Je zvláštní, jak taková ‚nepříjemná‘ věc dokáže vyvolat něco tak paradoxně příjemnýho. Úžasný. Úžasný jak to příroda vymyslela. Nechápu to a obdivuju.

Je sedm hodin večer. Najednou se mi chce zvracet. Jen houknu na Chytrolína, ten mi podá takový pytlík na zvracení a už to jede. JO! Zvracení tomu pomůže. Stojím opřená o postel, myslím na to, ať se dole co nejvíc uvolním a ač normálně zvracení z duše nenávidím, mám z toho hroznou radost. Myslím v tu chvíli na ségru. Zvracení je prostě při porodu dobrý signál – je to na dobré cestě. V hlavě si přestavuju, jak se uvolňuje i hrdlo a je tam už takových 7. Sedm by bylo krásných. Sedm v sedm. V jen pozitivních myšlenkách se tam pohupuju u postele. S úsměvem se na to jdeme s Marit podívat. Čtyři až pět… Kurva! Prý krásných, tenkých, ale… Kurva! Sedm, já sem přece říkala sedm. Trochu mě to zamrzí, ale nevadí. Jedeme dál, změna tam je, to je důležitý. Malá, ale je. Marit si se mnou mezi kontakcemi povídá. A zas to proklatý jídlo. Ať mám energii. Jenže pořád chodí jedna za druhou a já fakt nemám chuť. Nabídne mi plyn na přidechování při kontrakci, ať si ulevím. Souhlasím. Podává mi ze zdi vyvedenou hadici, nastavuje a podle instrukcí si mám při kontrakci dát masku na obličej a nadechovat i vydechovat do ní. Tohle mi vadí. Nejen, že nemůžu ‚vibrovat‘, ale dělá se mi z toho blivno. Ta maska smrdí gumou a ani žádnou úlevu necítím. Marit snižuje koncentraci. To je trochu lepší, ale ten stav mi prostě vadí. Bolest vnímám úplně stejně, ale mám pocit, že nejsem schopná ovládat tělo. Jako bych byla paralyzovaná, ale oheň v břiše nijak neustává. Mysl i bolest běží stejně, tělo jako kdyby nebylo moje. Naštěstí jakmile přestanu nadechovat, rychle to vyprchá a už jsem tam zase já. Tohle fakt není pro mě. Fuj! Nevadí, zvládnu to i bez toho. Už se blížíme k těm pěti, pak by to mohlo mít jiný spád. Jen nekoukej, prosimtě, na hodiny! Ty nejsou důležitý. Na těch to nestojí. Kontrakce jsou, jsou dlouhý, pravidelný, silnější, tedy všechno je, jak má být.

Půl deváté. Vyšetření. Jsem plná očekávání. Marit se pořád usmívá. Bude to dobrý. Bude… Pět. No do prdele, jak jako pět? Veškeré moje motivace jsou najednou pryč. Potřebovala bych psychicky nakopnout, ale teď to nějak nejde. Cítím určité zklamání. A s tím přichází i bolestivější vnímání kontrakcí. Achjo. Jako by mě někdo osprchoval kurevsky studenou sprchou. Povídáme si s Marit v mezičasech a já začínám přemýšlet o epidurálu. Na pěti by to mohlo pomoct povolit, kontrakce jsou.. A už to zase přestaň v hlavě analyzovat jako porodní bába, jo? Ptám se Marit jak je to s odběry krve na epidurál v Norsku. Prý se mi už dívala a bylo by to v pořádku. Nechápu, jak to myslí, tak se ptám znova. Teprve mi dochází, že asi myslí výsledky krve ze začátku těhotenství a Marit mi to potvrzuje. OK, tak jo. Jdeme do něj. Třeba mi to pomůže a zafunguje tak, jak doufám. Marit napichuje kanylu a jde zavolat anesteziologa. Snažím se v sobě najít nějakou motivaci, nějaké povzbuzení, pozitivní energii, abych mohla pokračovat dál. Tělo to jakžtakž dává, ale psychika je dost hluboko pod bodem mrazu. A přesně tohle vchází s Marit do dveří. Slyším, jak mu norsky říká: „A můžete si popovídat, jsou to oba Češi.“ A ten anděl se usměje a se slovy „Čaute, ja som Radovan.“ mi podává ruku. Svět je zase v pořádku. Chce se mi hrozně smát a na jednu stranu mi probleskne hlavou, že bych ten epidurál teď už asi zase nepotřebovala. Jak málo někdy stačí k tomu, vrátit se na tu správnou kolej. Pamatuju si, že jsme si o něčem povídali, ale zpětně si pamatuju jen jak se mi honilo to jméno hlavou. Chytrolínovi se taky viditelně ulevilo, ale jemu k tomu stačilo to, že chvíli nikdo nemluví norsky.

Jdeme na to. Mám si vybrat, jestli chci sedět nebo ležet na boku. Prý kdy mi jde líp nehýbat se. Hehe.. To je asi fuk, ale trochu horší by byl ten bok a tak volím sed. Dostávám k dispozici plyn, aby se mi to dalo líp vydržet a hlásím každou přicházející kontrakci. Moc mi nejde se správně povolit, takže mi přichází sestřička pomoct uvolnit ramena. Intenzivně myslim jen na to, abych se nepohnula. Asi jedny z nejhorších minut celého porodu. 😀 Všechno je rychle hotové, lehám si zpátky, Marit zapíná infuzní pumpu s anestetikem, já prodýchávám kontrakce a jejich bolestivost začíná lehce slábnout. Měří mi tlak a místo klasického monitoru Marit zavádí skalpovou elektrodu a připojuje Chobotničku na STAN. Radovan se loučí a hlásí, že kdybychom ho potřebovali, hned je zpátky, jelikož slouží. Já dodýchávám kontrakci a odpovídám, že díky, ale že trochu doufám, že ho už neuvidím. Vzápětí mi dojde, jak blbě to vyznělo a zakoktám něco ve smyslu, že to myslím tak, že bude brzy po porodu a nebudeme ho potřebovat. Zdá se, že to pochopil správně a se smíchem odchází.

Epidurál postupně zabírá a Chytrolín dostává instrukce vyrazit do kantýny pro něco k jídlu, ať toho času naplno využijeme. Vrací se s tácem jídla, už si vlastně ani přesně nevybavuju, co všechno na něm bylo. Epidurál krásně zabral a já dostala příšerný hlad. Myslím, že jsem měla i chleba se šunkou a ovoce, nejvíc si ale pamatuju výbornou citronovou buchtu. A je pravda, že co jsem se najedla, najednou jsem měla pocit, že mám spoustu energie a únava byla ta tam. Kontrakce pořád chodily, ale vnímala jsem je spíš jako ohromný tlak v břiše. Podle monitoru bylo vše v pořádku a já si konečně pořádně popovídala s Marit. 😀 Skvělá to žena s dlouhou praxí porodní báby. Dostala jsem od ní i nějaké tipy ohledně staré literatury k norskému porodnictví. Tahle hodinka oddechu mi hrozně moc pomohla. Před desátou hodinou se s námi ale rozloučila a my se seznámili s neméně skvělou Tove. Měla jsem radost, že mi porod vyšel do služeb «staré gardy». Tak nějak jsem byla vnitřně klidnější, že mám kolem sebe ženy s tolika lety praxe.

View this post on Instagram

A post shared by Eva Rose Birth (@evarosebirth)

Po seznámení s Tove jsem se vydala na záchod vyčůrat se a pár kontrakcí tam proseděla, abych porodu trochu pomohla. Začaly mě dost bolet pánevní kosti. V břiše byl pořád spíš tlak, ale kosti bolely, jako když hoří. Ta vlna šla vždy ze zad směrem dopředu, intenzita se s každou další kontrakcí stupňovala a nakonec mi na cestu zpět k posteli podali takovou jezdící oporu pro prodýchávání kontrakcí ve stoje (to je mimochodem skvělá záležitost, přikládám obrázek z IG). Ve tři čtvrtě na 11 jsem se konečně dostala zpět k posteli a Tove mě šla vyšetřit. Když mi řekla, že je tam jen zbytek lemu pod sponou, tedy že jsem skoro úplně otevřená, měla jsem neskutečnou radost! V hlavě mi proběhlo jen, že epidurál sednul tak jak měl a jak jsem za to ráda. Bylo to i velké psychické nakopnutí že to jde dobře. To jsem potřebovala, protože bolest pánve začala být ještě víc intenzivní, přidávalo se i břicho a zase jsem se vracela zpět do svých vibračních chvilek. Tove mi doporučila lehnout si na levý bok a pokud ucítím tlak, tak mu vyhovět. První tři kontrakce jsem myslela jen na to, že mi všechny kosti v pánvi asi explodují. Nic víc jsem necítila. Tove tam jen seděla, nic neříkala a tiše pozorovala. Mně stačilo jen vědomí, že tam je. Že tam oba jen jsou a já o nich vím. A najednou moje tělo začalo při kontrakci trochu tlačit. Vlastně jsem ho jen nechala, ať si dělá, co chce. Trochu jsem si připadala, jako kdybych se v myšlenkách od toho těla oddělila a jen mu nechávala prostor k práci. V jedenáct hodin je branka zašlá – cesta je otevřená. Tak už ale pojď, zlato!

Tove mi pomáhá do kleku, opírám se o postel, vnímám hrozně intenzivní tlak v celé pánvi. Je jako v ohni. Občas přidechnu plyn – zase jsem ho vzala na milost při těch nejsilnějších bolestech. Je mi vedro a Chytrolín dostává úkol chodit mi namáčet žínku a mimo kontrakci mi jí připlácnout na čelo. To je skvělá věc, fakt skvělá. Taky je takový můj držák pití a masky od plynu, když si o něj řeknu. Tělo přidává, tlačí víc a víc. Nechávám ho dělat co se mu zachce, v hlavě si jen povídám s Chobotničkou. Přivolávám jí k sobě a představuju si, jak jí chovám v náručí. Těším se na to. Nahlas jí pobízím, aby už byla u nás. Kontrakce jsou často a já si každou paradoxně užívám. Bolí to hrozně, ale vím, že s každou je Chobotnička blíž ke mně. Začíná mě pálit žáha. Zpropadená buchta, jako bych to nevěděla, že mě po sladkym bude pálit. Je mi z toho trochu blivno a z Chytrolína se taky začíná stávat chobotnice, protože do svého sortimentu věcí, co mi v mezičasech podává, je i blicí pytlík. Ten už ale až do konce porodu zůstane prázdný, ač si ho do rukou beru často. Po jedné z kontrakcí začínám mít pocit dřevěných nohou a klek už mi není příjemný. Ještě asi tři kontrakce vydržím, ale pak říkám Tove, že už v kleku být nechci. Sedám si do polosedu. Je 23:40. Ze srandy řešíme, jestli to bude 19. nebo 20.dubna. Pamatuju si, jak mi probleskne hlavou, že 20. je hezčí datum. Starosti, fakt… 😀 Tove mě krátce vyšetřuje, jen pokývne hlavou, že je vše v pořádku. Minutu po půlnoci je jasné, že tedy dvacátého a ve 42+2. Ptám se, jestli viděla vlásky nebo budeme mít plešounka. Potřebuju nějakou nakopávací informaci. Prý ještě nedokáže říct, zatraceně! 😀 (Mimochodem – v Norsku se prý taky říká, že když pálí žáha v těhotenství, bude miminko vlasatý.) Mám teď potřebu kontaktu. Mezi kontrakcemi si povídáme a dost se nasmějeme – pomáhá mi to uvolnit se mimo kontrakci. Domlouvám se s Tove, že pokud bude všechno v pořádku, chceme se sami podívat, co se nám narodilo. Bude to totiž naše malé překvapení. V polosedu mi je teď líp, je to pohodlnější. Chobotnička se mimo kontrakci v břiše hodně vrtí. Vůbec se všechno mimo kontrakci tak nějak zhoršuje. Tlačení je fajn, ale pak místo odpočinku přichází trochu peklíčko. Šíleně mě bolí pánev, hlavně vzadu. Pohyby v břiše začínají být hodně bolestivý. Pamatuju si, jak jí nahlas prosím, ať se tam chvíli tak nevrtí. Do toho pálí žáha a navaluje mi. Na Chytrolína vždy po kontrakci volám jedno nebo druhé heslo, tedy PÍT a nebo BLÍT. 😀 Už zase se ozývá únava.  Kontrakce začínají mít delší interval. Sakra ale… Jen pojď za náma, jiný datum už stejně nevybereš! Už jsem zase v tý jiný realitě, moc se nesoustředim na to, co se kolem děje. Snažím se odpočívat, ale pánev hoří, pohyby hrozně ostře bolí. Moc mi ten odpočinek tedy nejde. Šmarjá, co tam dělá? Na monitoru jsou při kontrakcích, nijak dramatický, decelerace. Tove zachytí můj pohled a s úsměvem, bez jediného slova vypíná zvuk monitoru. Je ďábelská, vidí mi do hlavy. To, že jsou kontrakce na prd vim. Nepomáhá mi nic z toho, co na ně doteď zabíralo. Mluvíme o tom. Nakonec se shodneme, že závěr tedy podpoříme oxytocinem. V půl jedné tedy připojuje infuzi na pumpu a zase mě pobízí, abych něco málo snědla a dostala do sebe zase nějakou energii. Nemám na to ani myšlenku. Přišla se podívat mladá lékařka, ptá se mě, jak se cítím a jak to zvládám. Podporuje mě, že to jde dobře a zase odchází.

Po další půlhodině přichází druhá jordmor, Erna, aby byla Tove k ruce a po porodu tam byla «pro miminko», kdyby bylo potřeba. I jí zahrnuji do kategorie «staré gardy», ale jen v tom pozitivním slovasmyslu.

Začínám trochu panikařit. Pohyby v břiše jsou pořád dost intenzivní a fakt bolestivý, pánev doslova hoří a při tlačení mám pocit, že mi teče voda což mě odvádí ze soustředění a přemýšlím, jak tam teda ta hlava sakra je, když tolik teče voda. Monitor už je docela hnusnej, Tove ho otáčí víc z mého dosahu. Dívá se na mě jako by přesně věděla, nad čím přemýšlím. Začínám analyzovat a to je chyba, jen si nemůžu pomoct. Do nohou se mi mimo kontrakci přidávají křeče, pálení žáhy nepolevuje. Chvíle odpočinku a nabírání síly na další kontrakci se tedy nekoná. A kontrakce jsou krátké, s dlouhým intervalem. Říkám si, že bych to fakt moc chtěla obráceně. Při kontrakci je mi totiž paradoxně mnohem, mnohem líp. 😀 Erna mi podává dvě tabletky s hroznovým cukrem, ať je sním a mám energii. Přichází zase lékařka a s ní a Tove vedeme dialog co a jak. Navrhuje zrychlení infuze s oxytocinem, vzhledem k tomu, jak jsou kontrakce krátké a slabé. Souhlasím. Dost mě tenhle rozhovor uklidní. Nikdo nemluví o mně jako bych tam nebyla, ale jsem toho součástí. Lékařka hodnotí průběh se mnou, Tove vysvětluje situaci. Já jsem ta, kdo rozhodne, co se bude dít dál. Dodává mi to najednou ohromnou sílu. Takový nepopsatelný pocit vlastní zodpovědnosti. Jsem to já, kdo tu za chvíli porodí své dítě a uvědomím si důležitost svého těla a v neposlední řadě i myšlenek.

Je krátce po čtvrt na dvě. Tove mi ještě navrhne vycévkování, i když, jak sama říká, nemyslí si, že je problém tam. Souhlasím a očekávám nějakou další bolest nebo nepříjemnost, co se přidá k tomu všemu dění mimo kontrakci. Moje velké překvapení je, že o tom vůbec nevím. A měchýř je prázdný, přesně jak říkala. Vidím lékařku nervózně sledující monitor. Oblékla si zástěru a rukavice, Erna v místnosti něčím šustí, Tove si připravuje stolek. Je tam najednou větší šrumec než doposud a zase mě to znervózní. Říkám Tove, že mám strach. Ta se na mě usměje, pohladí po noze a říká, že všechno bude v pořádku. Vzápětí houkne na ostatní, aby se ztišili, protože mám strach. Lékařka poodstoupí, z druhé strany než je Chytrolín přichází Erna a já jí taky chytám za ruku. Jak zvednu ruku, padne mi zrak na náramek, co jsem k porodu dostala od ségry. Myslim na ní, na její porod u kterého jsem byla. Hlavou jsem chvíli pryč z porodnice. Pak se najednou zase zapnu a vím, že to už zvládneme. Už jen pár posledních kontrakcí. Všichni se usmívají, pozitivní atmosféra by se dala krájet. Tove mě vybízí, ať teď zaberu, co nejvíc to půjde a dlouho vydržím.

Je 1:36 a Chobotnička je najednou tu! Pokládají mi ji na břicho, natahuju se pro ni. Hlásí se do světa s obrovským odhodláním, objímám jí a pusinkuju, kde se dá. 😀 Tove se směje, Erna ji otírá suchou plenou na mém hrudníku. Vybízí mě, ať se tedy podíváme, co se nám narodilo. A jóó! Vůbec mě to nenapadlo! 😀 „Vi har jente!“ křičím třikrát po sobě a rozhlížím se kolem, snad aby tu novinu někdo náhodou nepřeslechl. Takže fakt holčička. Bože taková euforie! Nic intenzivnější jsem ještě nezažila! Chytrolín s přestávkami fotí, natáčí, hladí a pusinkuje to maličký, růžový stvoření. Vidím Tove sahat na pupečník – teprve teď mi dojde, že jsem vlastně nikomu nepředala svůj Fødebrev (dopis pro porodní bábu o mém těhotenství, o mých představách a přáních k porodu – v našem případě třeba i to, že se chceme sami podívat na pohlaví miminka; ale i třeba o tom, jak zvládám bolest, co mi pomáhá, jak mě povzbudit a tak podobně). Ono se to vlastně dosud dělo všechno tak, že ho nebylo ani potřeba. Ale teď si na něj vzpomenu. Nadechuju se a chci říct, že bych ráda počkala s přestřižením, až se trochu víc seznámíme. Tove mě ale předběhne. Vezme pupečník mezi prsty, ukazuje mi ho a říká, že ještě není dotepaný a že počkáme, dokud se tak nestane a ať se zatím seznamujeme s miminkem. Jo, prostě! Moje euforie se stupňuje, mám chuť vstát a skočit jí kolem krku.

Zhruba za dvacet minut je pupečník připraven k přestřižení. Tove se ptá Chytrolína, jestli to chce udělat on. Ten ale s díky odmítá. Jordmor si tedy začne chystat nůžky a mně to nedá: „A mohla bych teda stříhat já, když ne on?“ Tove se začne smát a předává mi nůžky. Erna přidržuje Chobotničku, Tove zapeánuje pupečník a drží ho připravený pro střihnutí. Chytrolín to celé natáčí. Šmik a najednou je z ní samostatná jednotka, už nejsme napevno spojené. Chvíli na to hladce odchází placenta, ale příjemné to teda není. V hlavě mi vytane věta, kterou jsem tak často použila, když jsem stála na té druhé straně – naposledy zatlač a hrozně se uleví. A jo, ta úleva je hrozně příjemná. Oči mám jen pro Chobotničku. Až teď zpětně mě mrzí, že jsem se nepodívala na vlastní placentu. Nevnímala jsem nic kolem sebe. Můj svět byly v tu chvíli jen ty vykulené oči, co si mě se zájmem prohlížely. Nejeví zatím o prso žádný velký zájem a tak se jen navzájem hypnotizujeme.

Lékařka je opět na scéně pro kontrolu poranění. Žádný nástřih se nekonal, ale poranění tam je. Hlavně uvnitř. Ještě to chvíli prohlíží, já jsem myšlenkama v úplně jiné dimenzi, ale najednou mě vrátí do reality slovo sfinkter, které zaslechnu. Skoro se posadím. „Cooo?“ Koukám na Tove. Je poraněný nebo co? Jako musím si to užít fakt všechno? Tak ne, zbytečný poplach. Je naprosto netknutý. Lékařka sezná, že si na to netroufá a prosí Tove, zda by to nezašila ona a že jí bude asistovat a dívat se. Jsou dvě hodiny ráno.

Fuj. To šití je fakt hnus.. Po půl hodině to už nedávám, vůbec nemám sílu soustředit se na Chobotničku. Prosím o připíchnutí anestetika. Erna navrhuje, aby si malou vzal k sobě Chytrolín. Jeho tričko letí bleskurychle do kouta, v mžiku se u něj Chobotnička hřeje a Erna je ještě přikryje. Tove mi připíchne umrtvení a navrhuje přidýchávat si plyn. Říkám, že mi při porodu nedělal vůbec dobře, ale že to zkusím. Zvyšují i dávku na původní hladinu, ze které se mi motala hlava. Zajímavý – to co mi při porodu vůbec nedělalo dobře, je teď najednou velká paráda. A jsem teda solidně sjetá. Erna stojí po mé pravé straně a drží mě za ruku. Povídá si se mnou a já vyprávím. A vyprávím. A vyprávím. Ty jo, jako solidní jízda na tom plynu. Ze šití si už vybavuju jen jak pořád něco melu a ty dvě se mi smějou.. 😀 Každopádně Erna je taky od nás z města a co víc – spolužačka mojí úžasné Kirsti a já jí vychvaluju do nebes. To si pamatuju. 😀

Chvíli před půl čtvrtou ráno je hotovo. Chytrolín je mezitím na drátě s mojí ségrou, která je ještě vzhůru. Tove mi bleskurychle upraví postel – mám z toho trochu dřevěnej zadek, a malá se teď zase vrací zpátky ke mně. Chvíli na mně jen tak leží, očuchává a funí, pak začíná konečně hledat prso a tak jí zkusíme přiložit. Jde na to pomalu, s rozvahou, nikam nespěchá a když sezná, že je všechno v pořádku, tak se přisaje. Jsme na pokoji sami, svítí jen jedno malé světlo v rohu. Přichází Erna s tácem, na kterém je norská vlajka a dvě sektové skleničky (s perlivým jablečným moštem). Dává mi k tomu i brčko a nechává nás o samotě. Ťukáme si a připíjíme Chobotničce na zdraví. Nepřestávám se dojímat. Mazlíme se, povídáme si, jíme. Je to skvělý!

Asi v pět ráno přichází Erna, jestli bychom mohli Chobotničku zvážit. Souhlasíme, jsem zvědavá, kolik má. Přiveze postýlku, Chobotničku zabalí do deky a říká Chytrolínovi, ať vyrazí s ní. Ten nejdřív trochu zmateně kouká. „No je to vaše dcera, tak pojďte a odvezte si jí.“ směje se na něj. Ještě se ptám, jak to tu chodí s koupáním. Chci si jí prvně vykoupat sama. S tím není problém – nekoupe se dřív jak za 24 hodin po porodu, pro nás to tedy bude až během zítřka. Super! Tove zatím přišla zkontrolovat krvácení a já dostávám instrukce, že pokud jsem dostatečně najedená, ať se pomalu zkusím posadit a že bychom pak společně vyrazily do sprchy. Než se vrátí Chytrolín z vážení, několikrát si sednu, zkusím si i stoupnout, ale pak se zase položím. Motá se mi hrozně hlava. Ale ta představa sprchy je tak lákavá, že to zkouším znovu a znovu. Tlak mám dobrý, tak co by to nešlo. Zkouším víc pít a ještě něco sníst. Chleba se šunkou, meloun, kapsičky, co jsem měla nachystaný,… Tak ne. Nejde to. Všechno se houpe. Když se Erna vrátí, domluvíme se, že mi namočí alespoň nějaké žínky. Já se otřu, dostanu čisté podložky pod sebe a převléknu se do čistého. Ona mezitím dorazí s postelí, na kterou si přelezu. Řešíme, kam dát všechny věci a já se dobrovolně nechám na posteli obložit. Připadám si tak nějak divně, takhle vleže a tak chci mít nějaký úkol. Chytrolín veze Chobotničku v postýlce, váží 3545 gramů. Zvážil si jí sám. Erna mu na to vše jen připravila a pak si údaje zapsala.

V šest ráno se tedy dostáváme na poporodní pokoj. Chce se mi doslova brečet z toho, jak je krásný. Obrovská manželská postel, velké okna, přebalovací pult s úplným vybavením – ručníky, oblečení pro mě a pro Chobotničku, perlan, plenky, žínky, vložky, olej, pletené dečky,… Prostě všechno co potřebujeme nebo bychom mohli potřebovat. Taky tam je jedno polohovací a jedno houpací křeslo. Kojící polštář, dva noční stolky a věšák. Přesouvám se do postele, podávají mi ten spící uzlíček a vykládají všechny věci. Chytrolín padá do postele a snad ještě než si lehne, začíná usínat. Já sedím na posteli a pozoruju ten drobný obličejík. Chytrolín mě vybízí, ať už jdu taky spát. Vůbec se mi nechce, ale zároveň cítím šílenou únavu. Dělám si fotku a píšu tátovi zprávu. Kolem půl sedmé pokládám Chobotničku doprostřed postele, lehám si k ní z druhé strany než spí Chytrolín a upadám do lehce komatózního stavu.

Tenhle příběh ještě nekončí, takže: Pokračování příště!