aneb Vstup bohyním zakázán nakázán!

V půl osmý ráno jsem se probudila v obrovský posteli. V posteli, která nebyla naše a ve který jsme najednou spali tři. Měla jsem pocit, jako bych prospala půl dne. Pár vteřin jsem nevěřícně mžourala a pak několik minut fascinovaně zírala, jak tam ti dva spí. Hlavně teda to maličký, zachumlaný v peřině, mezi námi. Potichu se s jemným zaklepáním otevřely dveře a vešla porodní bába. Šeptem se zeptala, jak se cítím. Podívala jsem se na ní a špitla: „On to nebyl sen! Ono se to fakt děje!“ Usmála se na mě a pogratulovala mi. Pak Majdě opatrně na nožičce, která vyčuhovala z pod peřiny, změřila saturaci, aniž by jí probudila a zase potichu odešla.

Pobyt na poporodním oddělení byla naprosto úžasná zkušenost, za kterou nepřestávám být vděčná. Přemýšlela jsem, jak tomu popisu dát co nejlíp hlavu a patu. Rozhodla jsem se tedy, že se budu držet Denního plánu, co nám visel v pokoji na dveřích. Ten tomu dá alespoň trochu řád a já k tomu přidám svoje poznámky z diáře, které jsem si psala už v porodnici.

Denní plán začíná větou: „Chceme zajistit ty nejlepší podmínky pro co nejvíce blízký/skin-to-skin kontakt mezi rodiči a dětmi během prvních dnů po porodu. Pokud si nepřejete být rušeni, pověste na dveře cedulku Matka & dítě spí.“

Den X – den porodu

Plán: odpočinek a klid, seznamovat se s dítětem

Po probuzení, které jsem popisovala nahoře, jsem se domluvila s jordmor, jestli by se mnou došla do sprchy a já se mohla pokusit vyčůrat a opláchnout. Chytrolín zatím hlídal naší princeznu v posteli. Pořád se mi trochu motala hlava a nebyla jsem si v chůzi tak úplně jistá, byla jsem ráda, že tam bude někdo se mnou. Údržba se mi ale povedla na jedničku, všechno funguje tak, jak má a já se zase postupně došourala do pelechu. Z toho jsem vlastně, kromě sprchy, za celý den nevylezla. Všichni tři jsme se váleli, mazlili se s Majdou a hodně odpočívali. Chytrolín mě zásoboval jídlem, co nosil na tácech z kantýny. Doslova otravoval s tím, ať něco sním. Ještě že tak, protože já bych si na jídlo snad ani nevzpomněla. Majda měla na sobě jen plenku, jinak byla nahatá a střídavě se hřála buď u mě nebo u Chytrolína. Zkoušela jsem jí často přikládat, mlíko se objevovalo už v těhotenství a tak pár kapek na přivítanou dostala. Psali jsme si časy našich pokusů. Je to teď sranda vidět a navíc koukám, že si dobu aktivity a odpočinku přenesla z břicha i do toho velkého světa. Už je to 5 měsíců a s občasnými změnami si intervaly aktivit udržuje pořád. 😀

Taky jsme během dopoledne vypustili informaci, že teda UŽ! K hormonální smršti, která se spouštěla snad můžu říct jen to, že jsem si nikdy v životě nepřipadala tak neskutečně hustá! 😀 Měla jsem pocit, že mi patří svět a nikdo není takový borec jako já! 😀 Neuvěřitelný, fakt. Jednou jsem vyrážela do sprchy jen v takovém erárním kabátku (jako vršek od pánského pyžama) těsně pod zadek. Chytrolín mě zastavil slovy, že právě viděl na chodbě nějakého pána s malým chlapečkem, tak abych o nich věděla a jestli nechci župan. A já se na něj rychle otočila, rozhodila ruce a doslova ze mě bez přemýšlení vyletělo: „To je mi u prdele, já sem zvládla porodit dítě. Je mi jedno, kdo uvidí můj zadek!“ 😀 Když jsem se slyšela co říkám, musela jsem se tomu smát… No, prostě – bohyně! 😀

Sprchu jsme neměli přímo na pokoji, ale před ním. Vlastní. Hlavní chodba byla vykousnutá do několika takových předsíněk, kde vlevo byl záchod, vpravo sprcha a naproti vstup do pokoje. Na záchod jako takový jsem se první den ani nešla podívat. Sprcha to jistila – tolik to nepálilo a studená voda byla skvělá! 😀

Jediný, kdo se občas z pokoje vzdaloval, byl Chytrolín. A to buď do kantýny, na cigaretu nebo pokud mi šel pro tabletku proti bolesti či led. Na oddělení byl docela klid, Bílá sobota. A navíc, nejsou tu povolené návštěvy. Myslím tím na patře. Sem mají přístup jen novopečení tatínci, pokud tu nejsou rovnou ubytovaní, a starší sourozenci. Každý další – ať už rodinný příslušník nebo kamarád – se nedostane dál než do centrální haly, kde je dostatek gaučů a občerstvení, a matka s dítětem tam za nimi dojde. Možná i proto panuje na oddělení taková rodinná atmosféra a člověk se potkává jen s personálem nebo s dalšími rodiči. Hlavně tedy s tatínky, kteří vozí děti v postýlkách po chodbě nebo je nosí v náručí, zatímco maminky spí a nabírají energii. Tohle znám hlavně z vyprávění, Chytrolín byl totiž jeden z těch korzujících tatínků.. 😀

K té kantýně – ta si zaslouží menší popis. Je to malá místnost s pár stolky, ale HLAVNĚ – je tu velký chlaďák, ve kterém jsou šunky, salámy, sýry, máslíčka, džemy, paštiky, ovoce (pokrájené melouny všech barev a druhů, hroznové víno, jablka, hrušky, atd.), zelenina (okurka, rajčata, taková ta klasika). Vedle, v menší lednici, jsou mlíka polotučná i tučná, různé druhy kefírů a jogurtů. Taky tu je na výběr z několika druhů chlebů, knäckebrod, suchary, různé vločky, müsli, ovesné kaše, oříšky a buchty. Vše ke konzumaci pro čerstvé matky a jejich doprovod, je otevřená nonstop – ještě že tak, hlad přichází hlavně v noci.

Když nás Erna brzy ráno přestěhovala na pokoj, dostali jsme několik papírů. Mezi nimi i tabulku, kam si můžeme psát kdy jsme Majdě měnili plenku a proč, kdy jsme zkoušeli přikládat, váhu a různé další poznámky. (Teď jsem za ní ráda, člověk by to jinak všechno už dávno zapomněl…). Ten první den jsme to trochu flákali, ale to nevadilo. Tenhle den je prostě jen mazlící. A podle toho taky tak nějak plyne. Prostě střídavě spíme, jíme a pozorujeme Majdu. Naposledy se o přiložení přihlásí večer před 11, pak v půl druhé ráno a jinak spíme až do půl osmé.

Den první

Plán: odpočinek a klid, poradenství/pomoc při péči o dítě

Dnes sloužila ranní na poporodním oddělení naše úžasná Marit – měli jsme jí u porodu v průběhu dne, na tu střední část, jestli to tak jde nazvat. Její úžasnost jsem si ale nejvíc užívala až právě dny po porodu. Stříbrnovlasá Marit se za námi zastavila, aby se seznámila s Majdou a nám pogratulovala. Ptala se, jak se cítím a jaké pocity mám z porodu. Prošla ho se mnou a já mohla ventilovat svoje nadšení. Také jsme mluvili o tom náročném závěru a vůbec o všem, bylo to hrozně fajn. Několikrát mi zdůraznila, ať si ty pocity užívám. Že jsem to zvládla perfektně, i když to bylo náročné. Počkala si, až se Majda vzbudí a pozorovala naše pokusy o přiložení, dala nám několik cenných rad. Ty ruce, nejde zapomenout ty její neuvěřitelně jemné ruce. Taky se jí zdá, že Majda začíná trochu žloutnout, a tak přijde změřit bilirubin. Hraniční, ale v pořádku. Super! Zkontroluje stažení dělohy, změří mi tlak, pulz a dechy (jo, poctivě změří můj dech, zatímco se mám jen dívat na Majdu).

Celý den zkoušíme přikládat, jak se Majda přihlásí. Interval je to dost nepravidelný, hodně toho naspí. To mi nevadí, dospávám to s ní. Mám pocit, že cedulku na dveřích máme prakticky nonstop a tak za námi nikdo nechodí. Skoro nevnímáme, kolik je vlastně hodin. Teplý oběd se vydává v kantýně mezi 13.00-13.45, Chytrolín se chodí najíst tam a mně potom vždycky přinese tác na pokoj. Losos, brambory, kupa vařené zeleniny a pudink se šlehačkou! Mňam! Zmizí to ve mně neuvěřitelnou rychlostí.

V jednu hodinu odpoledne se za mnou přišla podívat mladá lékařka, která byla u porodu. Nepřichází sama, ale nese s sebou i partogram porodu. Sedá si ke mně a nejprve se ptá, jak se mám, jestli se cítím dobře a jak vzpomínám na porod. Také mě podporuje v mých pocitech a dodává mi tím hroznou sílu. Potom spolu s pomocí partogramu celý ten den procházíme. Zpětně mi ještě vysvětluje co a proč se dělo, několikrát se ujišťuje, že všemu, co mi říká rozumím a současně mi dává prostor, abych popsala svoje pocity v situacích, o kterých mluvíme. Je to strašně fajn popovídání, Majda vedle nás spokojeně oddechuje.

Podle plánu na dveřích, máme v plánu dorazit v 16 hodin na dětskou místnost ohledně přednášky ke kojení. Tenhle prostor jsou vlastně dvě propojené místnosti. V jedné jsou gauče, křesla, televize a koše s kojícími polštáři. Na to navazuje druhá místnost, kde je váha, dvě vaničky na koupání a vše potřebné k přebalování – buď tu a nebo k doplnění na pokoj. Tenhle plán nám ale zrovna vůbec nevyjde, ve dvě nakojím a pak spíme jak zabitý až do pěti. No nevadí. Jen co se trochu proberu, nakojím, osprchuju a něco sním, rozhodneme se, že se alespoň vydáme Majdu konečně vykoupat. Netušíme ale, jaký tu mají systém, a tak se zastavíme na sesterně a prosbou o pomoc. Pomaličku se sunu, ještě pořád se necítím na nějaké dlouhé procházky. Cesta sem je nejdelší, jakou jsem od porodu absolvovala a v průběhu se už zase těším, až padnu zpátky do postele. Čím víc se mi vestoje do pánve hrne krve, tím míň mi je celá tahle oblast sympatická. 😀 Ze sesterny vyběhne velmi energická jordmor. Tahle jediná, ze všech, co jsem tu poznala, je na mě poněkud moc hrr, ale jinak hrozně milá. Jsem dosti zpomalená a rychlost mých reakcí tomu odpovídá. Takže to je spíš problém mého aktuálního rozpoložení. 😀 Doprovodí nás k vaničkám, aby nám vše ukázala. Pohyby rukou sotva zvládám zaznamenávat. Vezme velký tenký kus modrého igelitu a ten vloží do vaničky – vlastně ji tím vystele. Začne napouštět vodu, pak do ní cákne trochu mandlového oleje. Řekne nám, že tu doporučují miminko jen namočit, lehce rukou otřít. Takový drobek se stejně nemá kde zašpinit, aby bylo nutné každodenní mytí. Jednou až dvakrát týdně je plně dostačující, pokud nebude nějaká velká „nehoda“. Do vody že stačí trocha oleje, nedoporučují žádné dětské pěny – rozhodně ne u takto malých miminek. Stejně tak nám nedoporučuje vlhčené ubrousky. Nezapomene ale dodat, že rozhodnutí, co budeme nebo nebudeme chtít v péči o miminko používat, je na nás a toto je jen jejich doporučení. Tady to je prostě ráj! Stejně jsme to tak měli v plánu a moc mě potěšilo, že to máme posvěcené i takhle. A že to od ní slyšel i Chytrolín. První koupání bych tedy spíš popsala jako ponoření Majdy do teplé vody, jemné ošmrdlání hlavičky od „stop po porodu“ a zase ven. 😀 Žádná velká věda.

Na večer plánujeme, že Chytrolín na noc odjede domů, aby se vyspal a byl druhý den v plné síle, dokud tu mám za zadkem skvělý personál. Nanosí mi na pokoj jídlo, prášek na bolest vyfasuju pro jistotu už když jdeme z koupání, ať se tam pak nemusím šourat nebo zvonit. Ujistí se, že máme na pokoji vše, co bychom mohly potřebovat a vyráží. Ani ne za půl hodiny, ale píše, že se vrací. Ve městě je kolona (Velikonoce no…) a že se mu v ní nechce tvrdnout. Doteď ho trochu podezřívám, že to s tou kolonou nebylo až tak hrozné a že se mu nakonec domů ani nechtělo… 🙂 Další noc tedy absolvujeme všichni společně.

Den druhý

Plán: kontrola dětským lékařem, test sluchu, vážení dítěte, rutinní krevní testy u dětí starších 48 hodin; v případě dřívějšího odchodu domů je potřeba dostavit se k odběrům krve; odchod domů se domlouvá individuálně, pokud se rozhodnete odejít v průběhu dne, dáváme přednost tomu, aby se tak stalo do 14. hodiny z důvodu úklidu.

Velikonoční pondělí. První fakt akční den tady. Čeká nás dnes kontrola dětským lékařem. Ta probíhá mezi devátou až dvanáctou hodinou. Jordmor nám přijde říct, kdy máme pomalu vyrazit k vyšetřovně. Tam přichází laborantka a bere si nás nejprve na dětskou místnost na odběry. Tam Majdu i prvně od poporodního vážení položíme na váhu – má 3265g. Vracíme se před vyšetřovnu, kde se nás ujímá sympatická pediatrička, představí se nám a vede si nás dovnitř. V místnosti je tma, svítí tam jen osvětlení nad vyšetřovacím lůžkem a monitor počítače, a je tam příjemné teplo. Majdu položím v plence na lůžko, pediatrička si jemně vezme její hlavičku do rukou a potichu na ní začne mluvit, aby upoutala její pozornost. I jí se představí a nás se zeptá, jestli jsme už vybrali jméno, že by jí tak už začala oslovovat. Majda si lékařku zvědavě prohlíží, zatímco ta si jí jemně přelévá v rukách a přitom kontroluje. Pak si jí poslechne a vůbec provede všechny potřebné úkony. Přichází jordmor – výsledky z krve, které byly na statim, jsou v pořádku. Žloutenku nemá, hodnoty jsou v krvi nízké. Super! Odhalujeme ale jiný problém – lékařka vysloví podezření na zlomeninu klíční kosti a objednává nás na rentgen. Tam vyrážíme s jordmor hned po vyšetření. Jede s námi výtahem o několik pater níž, kde nás už očekává radiolog. Majda zůstává ve své postýlce, zachumlaná do pletené deky a jen pod ní dáme destičku. Cvak – snímek je hotový, Majda se ani neprobudila a jdeme zpět na pokoj. Ve výtahu nám jordmor říká všechny možnosti, které by mohly následovat, pokud tam zlomenina opravdu bude. Sotva dorazíme na pokoj, je u nás ona pediatrička. Posadí se k nám a sděluje, že tam zlomenina opravdu je, ale naštěstí velmi mírná a hojení nebude nijak komplikované. Dává nám rady ohledně manipulace – už chápu, proč se jí nechtělo moc ležet na levé straně a občas u toho i plakala. Taky to pravděpodobně vysvětlilo noční pláč. Předepisuje nám paralenové čípky v případě potřeby, ty se pak ukáží jako opravdu hodně nápomocné. Fixace není potřeba. Není tam ani žádný otok, nebo jiná známka toho, že by bylo něco špatně. Jen reaguje bolestivě na silný stisk. Ještě že tak…

Co se týče mých prsou, tak se ráno budím s něčím, co vypadá jako dva obří balóny. 😀 Při pohybu mi to připomíná, jako když držíte nafouknutý klasický balónek za ten uzlík dole a mácháte s ním ze strany na stranu. Balónek sebou hází, ale stále drží tvar a jeho povrch je dokonale vyhlazený a pevný. Takže asi tak. Nejde mi ani moc dobře Majdu přiložit, jak je ta věc nepoddajná. No, docela mě to po ránu rozhodí a přicházím na nové fígle. S jordmor se bavíme o té kojící přednášce, co jsme včera prospali. Dneska se fakt hodí každá rada, to mlíko je totiž všude. 😀 Navrhne nám tedy, ať dorazíme až budeme mít chvilku a že se nám bude věnovat. Jen co tedy Majda usne, vyrážíme s ní na dětskou místnost. Tam nám nejprve všechny základy ZNOVU vysvětlí (myslím, že po porodu je slovo ZNOVU naprostá nutnost a to bez nějakých kyselých komentářů, protože po porodu všechno, co je vyřčeno jen jednou, velmi často zmizí; prostě to tam najednou neni, přesto, že to tam bylo a nikdo neví, kde to je…). Používá k tomu takový balónek ve tvaru prsa a ten mě teda hodně baví.. 😀 Pořád se na něco vyptáváme (jo, oba dva :-)), zatímco Majda spinká vedle nás. Pak nám pustí norský film o kojení „Bryst er best“ (Prsa jsou nejlepší). Odkaz na YT na něj TU (koukala jsem, že je tam i anglická verze). Film byl sice natočený v roce 1994 (a obsahuje všechny prvky devadesátkových videí :-D), ale je udělaný skvěle a vyvrací spoustu současných mýtů o kojení. Jordmor nás na něj nechala koukat o samotě, Chytrolín několikrát film zastavil, když něčemu nerozuměl a nebo měl doplňující otázky. Majda se mezitím vzbudila a já mohla všechny „nově“ nabité informace převést do praxe. Taky jsme si tam půjčili jiný kojící polštář – byl lepší než ten, co jsme měli na pokoji.

Odpoledne si nás zase přebere Marit. Nejprve se bavíme o všech novinkách, probíráme spolu Majdy zlomeninu, ale hlavně se to točí kolem mého duševního rozpoložení. O to se vlastně zajímají všichni. Protože ta poporodní psychika dokáže být někdy opravdu mrcha citlivá na kdejaký prd. Marit ale tentokrát nepřišla na pokoj s prázdnou. Nejprve zas změří tlak, ale má s sebou i zrcátko a rukavice a ptá se mě, jestli mi může zkontrolovat poranění. A jestli se na něj chci podívat, abych se ho nebála dotknout například při mytí. S obojím souhlasím. Ač byly pocity ohledně šití jakékoliv, samotnou mě překvapilo, že tam skoro nic není vidět. 🙂 A přesně jak řekla – najednou to i v té sprše bylo snazší a člověk se tolik nebál. A taky jsem si (určitě i díky tomu… a kafe, kafe za to taky mohlo…) asi dvě hodiny na to došla konečně poprvé od porodu na záchod! 😀 Marit se s námi loučí. Přijde prý až ve středu a to už budeme určitě doma. Objímá mě, chová si Majdu a mně je fakt do breku.

Původně jsem měla na druhý den naplánovanou poporodní kontrolu u Kirsti. Vůbec jsme nečekaly, že porodím až na Velikonoce. Píšu jí tedy zprávu, že budu potřebovat nový termín, protože ještě nejsme doma. Ke zprávě přidávám Majdy váhu, míru, datum a čas porodu. To se standardně posílá ve zprávě komunitní jordmor, aby si údaje mohla zapsat a věděla, že jsme po porodu.

Chytrolín se dnes doopravdy vydal spát domů a připravit všechno na náš příjezd. Zase nám nanosil zásoby na pokoj a vyrazil. Zkusily jsme si první noc samy dvě – a zvládly jsme to na jedničku! Majdu spolehlivě uklidňuje písnička Misty Mountains z Hobita. Na YT je například ve tříhodinové smyčce. Doporučuju! Majdě je skoro půl roku a ve chvílích krize nám zabírá pořád. Ťuk, ťuk. A vzhledem k tomu, že bylo Velikonoční pondělí, neušly jsme „pomlázce“ ani jedna. Chytrolín tam z výzdoby na oddělení zabavil kočičky, aby na nás měl co použít. 😀

Den třetí

Od rána se o nás opět stará jordmor, která nás den předtím zaškolovala s kojením. Ptá se nejprve jak se máme, jaká byla noc, jak nám jde přikládat a hlavně jak se cítím. Zase můžu někomu vecpat svoje pocity nadšení. Super! Ještě to tu nikoho neomrzelo! 😀 A zase se mi dostává podpory. Další, kdo mě ujišťuje v tom, jak skvělá jsem. I přes všechnu tu únavu mě to hrozně nabudí. Jdeme pak Majdu zase zvážit. Vysvětluje nám, že v tabulce by bylo potřeba, aby šla křivka alespoň jemně vzhůru, že nemusí moc, ale neměla by klesat. Pokud tedy přibere i to málo, mohli bychom jít domů, když budeme chtít. A váha ukazuje 3390 gramů. Takže křivka jde spíš raketově vzhůru než jemně. Vracíme se na pokoj a Majda se hlásí o snídani. Jordmor mi trochu asistuje a říká, že se máme rozhodnout, zda chceme domů. Trochu vyděšeně koukám na Chytrolína, pak zpátky na ní a ptám se v heslech: Domů? My? Zvládneme to? Ona se začne smát, ukáže na váhovou tabulku a řekne: „No, my už tu pro vás asi víc neuděláme. Kojení vám jde skvěle. Ale jestli si ještě nejste jistí, nikam nespěchejte.“ Dáváme si chvíli na rozmyšlenou. Až se mi chce brečet, i když jsem to čekala. Ale když tady to bylo tak fajn, že bych klidně ještě den dva zvládla.. Nebo třeba týden. 😀 Ptám se Chytrolína, co si o tom myslí a ten mi odpoví, že to záleží hlavně na mně, jestli chci domů. Hmm… Tak teda jo, vlastní postel je vlastní postel… Když dorazí podruhé, domluvíme se tedy, že půjdeme. Je 10 hodin. Chce vědět, jestli odejdeme před 12 nebo chceme až později – jestli nám má objednat oběd. Když už jsme se rozhodli, tak to balíme hned. Já si nechávám naposledy zkontrolovat techniku kojení, když v tom volá Kirsti! Jen co dokojím, volám hned zpátky. Moc gratuluje a domlouváme se na čtvrtek. Nestíhá se za námi dostavit domů, protože toho má hodně, tak se domluvíme na návštěvu v ordinaci. Chytrolín rychlostí blesku sbalí všechny věci, já prvně Majdu oblíkám do oblečení. Venku je nádherně, sluníčko svítí a já řeším dilema, jak moc jí vlastně navlíknout.

Přichází na scénu Akce autosedačka – my to doma trénovali, ale s tim miminem je to nakonec přeci jen takový jiný… Chytrolín tedy nakonec Majdu i s autosedačkou bere a jde poprosit jordmor, aby mu to zkontrolovala. Já se dooblíknu a jdu za nima. Ještě jeden důležitý úkol mám! Když šel Chytrolín po porodu Majdu zvážit, zastavila ho Erna u tabule, kam se dávají špendlíky za děti, které se ten který den narodily. Za kluky modré, za holčičky červené. Dvojčata mají špendlíky s mašličkou. A my tam okoukali, že nenorské děti mívají u špendlíku vlastnoručně vyrobenou vlaječku státu, ze kterého pochází. Chytrolín vyrobil tu naší českou a já jí tam šla slavnostně připíchnout k našemu špendlíku. Jordmor se s námi loučí, ujišťuje se, že s námi o porodu mluvila „naše“ jordmor a také lékařka a předala nám partogram. K tomu teď dostáváme všechny zbývající dokumenty – mojí těhotenskou kartu (hele, tohle vědět… vědět, že mi zůstane, tak sem si jí doma nemusela před cestou do porodnice ofocovat na památku… 😀 ), různé manuály a tabulky – skvělá věc! Třeba tabulka toho, jak vypadá stolice miminka, když je v pořádku a když ne, jak má často čůrat a nejčastější náznaky toho, že je něco špatně. A taky různá povídání, co nás může první dny doma potkat, kdy volat do nemocnice, kdy jet na pohotovost a všechna důležitá čísla. A několikero ujištění, že do porodnice můžeme kdykoliv přijet zpět, pokud si budeme myslet, že něco není v pořádku.

V jedenáct hodin tedy vyrážíme. Bohužel se nám dva dny před porodem rozbilo naše prostorné SUV a tak musíme vyrazit mým Golfem… Mým sníženým Golfem, kde je znát každý kamínek, každé drcnutí a o tom jak skvěle se do něj leze a ještě líp po porodu vylejzá… O tom ani nemluvím. Do hodiny jsme doma a Majdě konečně ukazujeme dům.

Pátý den

Jeden den přeskočím, ono se toho doma kromě kojení, jídla a spánku moc neudálo. 😀 Prakticky jsme neopustili ložnici a pokračovali v už zaběhlém systému. Ve čtvrtek, pátý den po porodu jsme ale měli domluvenou schůzku u Kirsti.

V půl druhé odpoledne jsme tedy byli na místě a čekali, až si nás tam vyzvedne. Oba jsme tam seděli kolem té autosedačky se spící Majdou s obrovskou hrdostí a rozdávali úsměvy na všechny strany. Jen se na chodbě objevila Kirsti, šla jsem jí hned obejmou a představit naší princeznu. Odvedla si nás do ordinace, kde už měla vytištěný celý kompletní porodopis, který jí poslala porodnice. Nejprve se ptala, jak se cítím, jak to zvládám doma a tak. Podporuje mě a často říká, jak jsem skvělá. Cítím se doslova jako hrdinka. Co na tom, že je teď na světě několik miliónů takových hrdinek. Ten svět teď prostě patří jenom mě! 😀 Potom přisunula porodopis a řádku po řádce ho s námi začala procházet. Sem tam jsme se u něčeho zastavily a víc detailně to probraly. Když jsme došli až na konec, obrátila se na Chytrolína a zeptala se ho, jak na porod zpětně vzpomíná. Ten byl nejprve docela dost zaskočen z toho, že se ho někdo ptá na názor, ale pak se taky rozpovídal. Majda se mezitím vzbudila, já ztrácím soustředěnost, celá jsem najednou oddaná jen jí a nic kolem neexistuje, a tak Kirsti donesla váhu. Krásných 3670g! Nooo, ale pak začala zkoumat mojí nezdravou poporodní bledost a změřila mi hemoglobin.. Hehe, 80. Jsem trochu vylitá, no.. 😀 Slíbila jsem, že se o sebe budu starat a odpočívat, brát železo a že to pak zase zkontrolujeme. Celkem jsme povídáním o porodu strávili dvě hodiny. Pak mi předala celou kopii porodopisu a akorát za námi přišla Lisa – dětská sestřička, ke které teď s Majdou přecházíme. Ta se o nás bude starat do té doby, dokud nenastoupí do školy. Domluvíme se na termínu, kdy nás přijde navštívit domů – za čtrnáct dní. Taky na ní dostáváme telefonní číslo, kdyby nás něco trápilo dříve. S Kirsti se loučíme, objímáme se a já zas mám slzy v očích. Tím spíš, když nám řekne, že v říjnu odchází do důchodu.

Den šestý

Návštěvou u Kirsti jsem chtěla tuhle část ukončit, ale přidám ještě krátký odstavec ze šestého dne. Majda byla celý den hodně plačtivá a mazlivá. Už jsem moc nevěděla, co s ní a únava na mě doléhala. Po porodu jsme se také rozhodli koupit nové auto. Subaru. Chytrolín ho už měl vyzvednout, ale prodejce v autosalonu díky vlastní hlouposti promrhal vyzvednutí SPZ z depozitu (dva dny nešlo auto přihlásit, protože se přecházelo na nový systém, což bylo dlouho dopředu avizováno) a tak nám zdarma půjčil nové Subaru Levorg na ty dny, než k přihlášení našeho auta dojde. Tohle zmiňuju ze zásadního důvodu – Chytrolín byl nadšen a chtěl si ho samozřejmě pořádně projet. A protože Majda výborně spala, pokud byla v autosedačce, rozhodl se, že se tedy pojede projíždět po okolí a jí vezme s sebou, abych se vyspala. Celkově byli pryč tři hodiny. První hodinu mi i přes únavu vůbec nešlo zabrat. Prsa bolela a já je poctivě větrala. Pak se mi to ale konečně povedlo a já vytuhla. Dvacet minut na to slyším, že přijelo auto. Nééééé. To se něco děje, že by plakala? Nebo jen něco zapomněli? Budu dělat že tu nejsem, zásadně neopouštím ložnici. Začínám zase zabírat, když v tom zvonek u dveří. Tvl jako návštěva? Ne, to se mi zdálo jak už zase klimbám. Zvonek podruhé – hele fakt tu někdo je! Panika… Vyskajuju z postele a hledám nějaký svršek, který bych na sebe hodila. S odhaleným hrudníkem tam nejdu! Jsem dost zmatená, točím se v ložnici dokola a nic po ruce nemám. Otevírají se vchodové dveře a někdo do předsíně norsky volá: „Haló! Je tu někdo?“ No někdo tu je, ale tohle bys, chlapče, vidět nechtěl! Kap. Kap. Jasně, super, takže se ještě spustilo mlíko! Čapnu košili, natáhnu jí na sebe a rychle zapínám ty pitomě malý knoflíčky. Vybíhám z ložnice, ale zrovna slyším, jak auto zase odjíždí. No tak co to…? Kouknu z okna za odjíždějícím autem – neznám. Kdo to byl?? Bleeee, celá ulepená od mlíka jdu ke vchodovým dveřím. A tam, v předsíni, leží nádherná kytka. Je na ní lísteček – Moc gratulujeme k holčičce! Všichni zdravíme! Z práce od Chytrolína nám poslali kytici! Takže to byl kurýr.. Než si jí pořádně prohlídnu, přijde mi od Chytrolína zpráva, že u nich vše OK, ale už se pomalu vrací.. Hmmm.. to byl ale šlofík! 😀 Záhada Majdy nevalné nálady byla večer vyřešena, když jsem v body našla odpadnutý pupík. Najednou celý ten den dává smysl. Je to velký mezník, pustit pupeční šňůru.

---

Ke Kirsti jsem se nakonec objednala ještě jednou. Měsíc po porodu jsem jí psala zprávu, jestli bych se mohla zastavit a nechat si zkontrolovat šití. Hned jsme se domluvily na termínu. Strávila jsem tam asi hodinu, zatímco byl Chytrolín na procházce s Majdou. Mile jsme si popovídaly, šití se hojilo dobře, prohmatala mi břicho, zkontrolovala prsa a nakonec i hemoglobin. 112. Vývary a odpočinek udělaly své.

---

Zpětně jsem hrozně vděčná, že jsem pobyt v porodnici strávila tu. Pár detailů jsem vynechala, ale žádný z péče o nás, abych vám to tu mohla přiblížit. Když jsme něco potřebovali, zeptali jsme se, došli jsme si na sesternu. Zvonek, který jsme měli na pokoji jsme ani nepotřebovali. Nikdo nás nerušil, respektoval naše soukromí, nechtěl po nás nesmyslné vážení před a po kojení, měli jsme prostor se v klidu poznat, aniž by tu někdo dvakrát denně vytíral (jediný, kdo tu po pokoji coural, byl hlavně Chytrolín a to navíc v pantoflích), vysypával koše, něco přinášel a odnášel. Měli jsme ve všem prostor na vlastní rytmus. Ať jsme se zeptali kohokoliv, vždycky jsme dostávali stejné rady. Ani jednou se nestalo, že by nám jedna jordmor něco poradila a druhá řekla, že takhle teda ne! I přístup ke kojení byl od všech naprosto stejný. A především jsem měla dojem, že je velmi zajímám já a moje pocity. A to je po porodu fakt hrozně důležité!

Mohlo by se říct, že jsem možná měla jenom štěstí na lidi, ale to by při třísměnném provozu byla fakt moc velká náhoda. 🙂

Úplně sem na konec dávám jako takový bonus harmonogram oddělení:

• 7.30 Střídání směn s předáním služby, laboratoř má „kolečko“ (probíhají odběry).
• 9.00 Vyšetření pediatrem u dětí starších 48 hodin. Jsme nápomocni s přebalováním/koupáním/kojením po zbytek dne.
• 12.00 Laboratoř má „kolečko“ (probíhají odběry).
• 13.00-13.45 Teplé jídlo je třeba vyzvednout v kantýně a je k dispozici pouze v tomto čase.
• 15.00 Střídání směn s předáním služby.
• 16.00 Laboratoř má „kolečko“ (probíhají odběry).
• 16.15-16.45 Přednáška o kojení, poradenství na dětské místnosti. Partner/doprovod je vítán také.
• 20.00 Laboratoř má „kolečko“ (probíhají odběry).
• 22.00 Střídání směn s předáním služby.

Během předávání služby je naše dostupnost je omezená, kromě této doby jsme k dispozici po celý den.