Vítej, malý Elfe

Čas běžel a mně se docela dařilo vytěsnit negativní myšlenky z prvních měsíců. I když to tam vzadu stále někde bylo a sem tam mě to přepadlo. Bude fakt všechno v pořádku? Není něco špatně? Určitě ne. Cítím, že je vše, jak má být. A ultrazvuky to potvrzují. Ale červík hlodal. Často jsme o tom s Anne Gro mluvily. Tyhle pocity fakt asi přejdou teprve až se narodí a osobně si ho zkontrolujeme. Náš chlapeček. Nebo holčička? Od první chvíle mám pocit, že to bude kluk. Je to všechno tak jiné. Cítím se jinak. Uvidíme. Těším se na něj tak i tak. A najednou se přiblížil termín porodu.

Pravidelné tréninky přicházely už několik týdnů. V jednu chvíli jsme byli opravdu přesvědčení, že to bude lednové miminko. Ale ne. Začínalo to být demotivující, protože se celou noc něco dělo, nenechalo mě to spát, a přesto z toho nakonec nebylo nic. A tak jsem si alespoň užívala pocitu těšení se, poštuchovala se s miminem navzájem a přemýšlela, jaké to asi bude. Jak to bude? Kdy to bude? Jaký nebo jaká bude? Týdny ubíhaly, už jsem zase byla po termínu, a kromě nočních nácviků byl klid. Ve čtvrtek, jedenáctého února, jsem byla 41+0, a tak jsem prvně vyrazila do nemocnice na kontrolu. Venku bylo – 25°C. Nádherný slunečný den. První, co mě napadlo bylo, že bych teď opravdu nechtěla, aby mi někde venku odtekla voda, protože ta představa nebyla vůbec příjemná. Porodní asistentka natočila monitor, změřila mi tlak a vyšetřila mě. Tři centimetry zbytku hrdla nejsou vůbec špatný start. Dobrý vědět, že ty nácviky k něčemu jsou. To, jak moc je hlavička dole, mi ani nemusela říkat, to jsem cítila už několik týdnů. Pak jsem se ještě zastavila za doktorem na ultrazvuk. Měření opět vycházelo na čtyři kila jako tenkrát Čudla, takže jsem se uklidnila. Při představě, že bude mít zase dlouhý nohy, to určitě nebude víc než tři a půl. A neměla jsem pocit, že je břicho větší než minule. Spíš naopak. Zkontroloval i průtoky krve placentou a pak jsme si sedli a povídali si. Vyptával se mě, jak se mám po psychické stránce, jestli mám z něčeho obavy a jestli mám na něj nějaké otázky. Nakonec sklouznul rozhovor úplně jinam a já se například dozvěděla, že je pan doktor hrdým majitelem Jawa motocyklu. Člověk se vždycky trochu vlastenecky zatetelí, když někdo ví, kde Česká republika leží a zná i něco jiného než Prahu, levný pivo a děvky. 😀 Všechno bylo naprosto v pořádku, a tak jsme se domluvili, že pokud se nic nestane, tak se zastavím zase v neděli na kontrolu. Dojela jsem domů klidná a odhodlaná vyčkávat, co se bude dít. No klidná. Cesta domů nebyla nic moc, chodily dost bolestivé poslíčky, a to za volantem není žádná hitparáda.

V noci jsem si zase hezky pochodovala po obýváku, nakonec se tu i natáhla a pospávala, než mě vlna vzbudila. Připadalo mi, že už jsem tomu taková odevzdaná. Během těch tří týdnů jsem si na ně zvykla, nestresovala se, ba naopak už jsem se cítila smířená s tím, že to jen tak nezačne. Je to vtipný. Ze začátku, když bylo ještě času dost, byl člověk připravený ihned vyrazit. Doma jsme měli krizový plán, Chytrolín prošel školením a znal úprkový systém. Paradoxně, čím víc byl člověk blíž termínu (a pravděpodobnost stoupala), tím víc jsme ztráceli ostražitost.

Druhý den ráno se zdálo být všechno normální jako vždy. To už bylo 12. února. Pořád se něco dělo, takže jsem se hned v 8 ráno naložila do vany, strávila tam skoro hodinu, poslouchala hudbu, povídala si s tím malým vrtilem uvnitř a vyzvídala jeho plán. Domluvili jsme se, že jakmile se tam uklidní, půjdu si taky lehnout, protože jsem se cítila hodně unavená. Poštěstilo se, mimino v břiše usnulo a já odpadla s ním. Spala jsem jako zabitá až do půl dvanácté. Jo, přesně to jsem potřebovala!

Po obědě jsem si sedla k háčkování. Na podzim se to stalo mojí antistresovou terapií. Zaměstnat ruce a hlavu. Koncem ledna, po tom, co bylo vše pro mimino připravené, jsem Čudle začala tvořit knížku s čísly. Teď mi zbývala poslední stránka a já jsem na ni vyráběla rybičky. Potřebovala jsem jich celkem deset a chtěla udělat každou trošku jinou, jak tvarem, tak barvou. Stránka ale není moc velká, takže jsem vyměřovala, vymýšlela, kombinovala a prostě nad tím seděla a dumala. Něco málo se zase začalo dít, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Tak nějak jsem přijala, že to zase odezní a snažila se zabavit, abych na to nemyslela. Kolem jedné si to už ale moji pozornost vyžádalo samo. Tak teda jo, uvidíme, co z toho bude. Mezitím jsem si psala s Chytrolínem o tom, jak mu to jde v práci, že se zase něco malinko začíná dít a žertovala, že to zase přejde, ostatně jako vždy. Ve 13:38 jsme si krátce zavolali, chtěl vědět, jak se mi daří. Napsala jsem mu totiž, že ty tři poslední byly docela silný, ale je mezi nima hrozně dlouhá pauza. Stále jsem si nepřipouštěla, že se děje něco zásadního, a přece ho nebudu tahat z práce, abych pak řekla Sorry, zase nic. Je pátek odpoledne, Čudla ve školce, za chvíli mám oba doma. Brzo to přejde. Neplaš, prosimtě.

Ve 13:51 jsem mu poslala zprávu: „Hele máš nějakou dobrou práci nebo bys už rád domu? Já věřim, že to neni planej poplach, a začíná to být docela hustý. Tak nevím, jak to naplánovat. Než si dáš sprchu, vyzvedneš Čudlu…,?” Obratem mi přišla odpověď a v ní stálo: „Už jsem na cestě.“ „Co? Na cestě?“ „Podívej se na šmíráka.“ Fakt že jo! Aplikace ukazovala, že už je kousek od našeho města. Chvilku po druhé byl doma. Když mě prý slyšel v telefonu, jak funím, tak raději přijel. Sprchu si chtěl dát až doma. Poslala jsem ho tedy nejdřív nanosit věci do auta, pro jistotu, protože štěstí přeje připraveným, a pak do té sprchy. Však klid, posledně to trvalo dlouho a tohle zatím nevypadá na žádný fofr, bez kontrakcí stejně neporodim, že jo. Seděla jsem v obýváku na míči, háčkovala ty zpropadený rybičky a každých osm minut si dala na dvě minuty pauzu. Tím, že přijel domu a dušička dostála klidu, že tu nejsem sama, se to najednou zrychlilo. Začaly být po 5 minutách, a protože přišel známý pocit si do něčeho praštit, rozhodla jsem se zavolat do porodnice a nahlásit se. Máme to skoro hodinu cesty, musíme ještě pro Čudlu do školky, a tak asi není čas ztrácet čas. Bylo 14.50 když jsem domluvila s porodní asistentkou a zavelela k přesunu do auta, protože Chytrolín zrovna vylezl z koupelny.

Deset minut na to jsme vyráželi. Poučena z minulého porodu jsem byla připravená na všechno. Společnost mi na předním sedadle dělal pytlík na případné blití a polštář, do kterého jsem si mohla ulevit (rozuměj zařvat), když to přesáhlo únosnou mez. Je tedy 15.01 a my vyrážíme pro Čudlu. Cestou tam Chytrolín volá a hlásí, že jsme na cestě a pak jedeme do porodnice, tak aby jí nachystali a počkali u hlavní brány. Vůbec jsem nevěděla, že byli takhle domluvený už dopředu, kdyby náhodou.

Za celou cestu, co jsme jeli od nás z kopce do města, nepřišla ani jedna kontrakce. Zabralo to skoro 11 minut a já začala brečet, že to je zase planý poplach a že jsem úplně blbá. Avšak kontrakce, která přišla záhy na kruhovém objezdu u Shellky, mě velmi rychle vrátila do reality. Je to jedna z mála, kterou si doteď dokážu z celé cesty vybavit. Ten polštář nebyl vůbec blbej nápad! 😀 A taky jsem zjistila, že když člověk brečí, tak to podstatně víc bolí. Cesta naštěstí uběhla rychle a cobydup jsme parkovali u školky. S Čudlou tam už čekala jedna její asistentka, Marianne, a ta se dala s Chytrolínem do řeči. Neslyšela jsem o čem se baví, ale najednou se Chytrolín naklonil do auta a říká, že se nabízí Čudlu pohlídat. Já jsem moc nechápala, co myslí, a pak ho slyším, jak jí říká ať se domluví se mnou. Ona mi tedy ještě jednou opakuje, že Čudlu může pohlídat, že ve školce bude dneska až do konce a že bydlí kousek odsud, takže si ji může vzít k sobě domů a Chytrolín ji tam potom vyzvedne. Aby s náma nemusela jet a on mohl být se mnou na porodním sále. První mě napadne, že to není vůbec špatný nápad, ale jsem z toho dost zaskočená a otáčím se na Chytrolína, který právě Čudlu přikurtoval v autosedačce. Tomu ještě jednou říkám, že jí může mohla pohlídat a on může být se mnou. Ale stres, který tam byl ve vzduchu na tak nečekanou nabídku spustil nakonec úplně opačné reakce (vždyť tu pro ni nemáme věci, jak by se to udělalo, teď není čas to moc řešit, sakra blíží se kontrakce), a nakonec jsme v tom zmatku poděkovali a řekli, že jedeme všichni. Ale jen co jsme odjeli od školky a dostali se na dálnici, jsem začala přemýšlet nad tím, že jsme vlastně hlupáci, protože tohle byla skvělá nabídka a hrozně by nám to pomohlo. No asi to tak mělo být, snažím se to vypustit z hlavy. Jak se ale blížíme víc a víc k porodnici, dochází mi, že mě tam jenom vyhodí a pojedou pryč a já tam budu sama a že jsme teď prošvihli skvělou příležitost. A tak zase začínám brečet, společně konstatujeme, že jsme pitomci a měli jsme si to trochu víc promyslet. Blbý je, jak už jsem psala výše, že čím víc brečím, tím víc to bolí. A čím víc se blížíme k cílové destinaci, tím víc brečím. Uff. Bože díky za ten polštář! Nakonec jsme se domluvili, že až tam přijedeme, zkusí Chytrolín Marianne kontaktovat a že by tam Čudlu přece jenom odvezl. Vzdálenost mezi porodnicí a školkou je zhruba čtyřicet minut.

Pět minut před čtvrtou parkujeme před nemocnicí. Koukám na hodiny a oznamuju posádce, že tu minutku počkáme. Má přijít kontrakce a tu si raději odbudu v autě než ve vestibulu. A že byla pořádná! A pak to najednou udělalo takový puf a něco začalo podezřele příjemně zahřívat můj klín. Voda! No super, tak ještě že je dneska jenom -8 °C  a ne těch pětadvacet jako včera. I tak jsem ale malinko zpanikařila, rychle předala poslední instrukce, vyskočila z auta a velmi svižně mazala dovnitř, že tam na ty dva počkám. Zahřívání bylo tatam, všude to studilo a já jsem cítila, jak mi voda teče po nohách a do bot. Co si budem, už jsem zažila i příjemnější věci. Ale je dobrý vědět, že tohle fakt žádný planý poplach není. Fakt je to tu! Jupí. Mám velkou radost, a i když to bolí jako čert, hrozně se těším na tuhle výzvu.

Vešla jsem do vestibulu a byla ráda, že čtvrtá už odbila, tzn. že už je pohotovostní provoz. Nikde nikdo, jen u stojanu s dezinfekcí stojí ochranka, která se mě, jako nově příchozí, chystala vyptat na klasické korona-otázky (jestli jsem byla v zahraničí, jestli nemám nějaké kovid-příznaky apod.). Měl štěstí, že začal otázkou, jestli jdu na objednaný čas. V mírném předklonu jsem se na ně usmála a oznámila: Ne, k porodu. Chlapec udělal krok stranou, s nervózním úšklebkem mi úsměv oplatil, pokynul rukou směrem k výtahům a řekl: „Tak 6. patro.“ Vypadal lehce vyděšeně. Asi by byl rád, abych do toho výtahu rychle zaplula. Za chůze jsem si cákla na ruku dezinfekci a řekla mu, že je mi v patách muž a dcera s kufrem. Kachním krokem se přesouvám k výtahu (protože ty kalhoty fakt strašně studí), když do vestibulu přichází Chytrolín s Čudlou. Cestou ještě na ochranku volám, že jsme všichni zdraví a žádné příznaky nemáme. Ochranka se směje a jenom jim ukazuje, že můžou pokračovat dál. Jedeme tedy výtahem do 6. patra. Tam ty dva zanechávám, protože si nejsme jistí, jaká pravidla a opatření tu teď platí a není prostor hledat cedule. Přicházím k sesterně, kde hned vyskakuje z gauče porodní asistentka, která na mě čeká. A jelikož právě přichází kontrakce, tak moc nevnímám, jaký jméno mi vlastně říká. Ještě stihnu nahlásit, že mi odtekla voda teď před nemocnicí a už se zase skláním k zemi, abych si to prodýchala. No, spíš jsem si tam tak potancovala u úklidového vozíku. Nacpu jí desky, kde mám těhotenskou kartu a všechny výsledky, což komentuji velmi kusými slovy a v mezičase si občas zakleju. Domlouváme se, že mě nejdřív vyšetří a podle toho se já domluvím s Chytrolínem, co a jak uděláme. Tomu v rychlosti píšu zprávu, aby počkali a jdeme na porodní pokoj. Tentokrát pokoj číslo 3 (hehe, jdeme na to odzadu, Čudla se narodila na čtyřce). Je 16.03.

Už když na pokoj vejdeme, hned mě upoutá ta úžasná obrovská rohová vana. Být ve vodě jsem měla hroznou chuť už v prvním těhotenství. Hodně jsem chodila plavat a bylo mi to příjemný. Na porodním pokoji, který jsem ale tenkrát měla, byla jen malá úzká vana, která mě moc nelákala. A sprcha mi vadila. V tomhle těhotenství jsem se, kvůli plácání se mezi nachlazením mým, Čudly a uzávěrem plaveckého bazénu kvůli koroně v různých intervalech, na plavání vůbec nedostala a hrozně mě to mrzelo. Doma taky nemáme žádnou extra velkou vanu, takže jsem si to v tomhle směru tentokrát vůbec neužila. A když jsem zmerčila tuhle vanu, úplně jsem si řekla, jak by to bylo hrozně fajn se tam ponořit. Jen taková krátká myšlenka v duchu. Z vyšetření vyplynulo, že tam jsou 4 centimetry. Sakra. Trochu jsem doufala že to bude víc. 😀 Jako intenzitu člověk zapomene, to je jasný, ale zdálo se mi, že jsou podstatně delší a pekelnější než poprvé. No asi jsem to zapomněla moc. Tak snad se to nebude i takhle táhnout, jako napoprvé. Porodní asistentka Mona přivedla Chytrolína s Čudlou za mnou na pokoj. Zaparkovali mi tam kufr (který jsem mimochodem během porodu ani neotevřela), Chytrolín během čekání zkontaktoval Marianne, a my se tedy domluvili, že vzhledem k „pouhým“ 4 cm, odveze Čudlu zpátky do školky. Prostě to riskneme a uvidí se, jestli to stihne nebo ne. Loterie. A kdyby to nevyšlo na porod, tak si i tak bude moct v klidu pomazlit miminko. Rozloučili jsem se, oni odjeli a zpátky na pokoj se vrátila Mona. O kontrakcích jsem už naprosto ztratila přehled. Ale byly úplně jiné než jsem si pamatovala. Nebyly tak pálivé, nikdo mi v břiše nezakládal ohníčky, ale zato jsem cítila jejich obří sílu a vnímala, jak prostoupí celé tělo a spolupracují snad s každou buňkou.

Mona se mě zeptala, jestli bych chtěla dýchat plyn. S mojí touhou tentokrát zkusit prožít porod co nejvíc sama, přirozeně to nechat plynout, bez zásahů do procesu, zkusit sladit tělo a hlavu (tu hlavně!) a s tím, že už k tomu mám dobře našlápnuto, protože si to prcek začal sám tak jak chtěl, jsem řekla, že nechci. Dodala jsem, že teda ZATÍM, že to možná ještě přehodnotím, ale teď nechci. Ještě to zvládám. Navíc si pamatuju, že ten plyn byl minule hrozně skvělej po porodu, ale během něj mi moc nepomáhal. Koukaly jsme s Monou na sebe a mě napadlo, že s ní to bude určitě všechno super, že jsme zachytily to napojení na obou stranách hned v začátku. V pokoji byla taková zvláštní, klidná atmosféra. V tom mě záhy utvrdila, když pronesla onu úžasnou větu: „A nechceš teda do vany?“ Rozsvítily se mi oči. Jo! To přesně chci! Tak jsme se domluvily, že než se vana napustí, natočí monitor, tedy zkontrolujeme i mimino. Ač jsem dostala nabídku na monitor chodící, řekla jsem si, že to zkusím na posteli. Lehnout si jsem ještě nezkusila od té doby co to začalo, tak jsem to chtěla vyzkoušet. Vždycky můžu z postele seskočit, že jo. Nooo, nebyl to dobrej nápad. 😀 Nakonec jsem to převalovacím stylem zvládla, ale zároveň mi bylo jasný, že tudy cesta nepovede. Ležmo to nebylo ono. Monitor byl úplně perfektní a Moně jsem se svěřila, že už je to nějaký hustý. A na konci každé kontrakce mám pocit na tlačení. Ale že bych nerada vyvolávala nějakou paniku, protože ono je taky dost dobře možný, že se mi jen chce na záchod. Ona se začala smát, a ještě jednou mě vyšetřila. Hmmm… Čtyři. Doufám, že i z toho, jak to čtete, je znát ten zpruzelý hlas, kterým to vyprávím. Úplně stejným hlasem jsem to po ní i zopakovala nahlas. Mona mě ujišťovala, že jsou sice JEN čtyři centimetry, ale že je branka velmi pružná a tvárná. „Takže při kontrakci tam je určitě víc, že jo?“ ptám se s nadějí, která by měla přebít drobnou paniku z toho, že se historie opakuje. Prý určitě. A že je hlavička hodně dole, takže proto cítím tlak. No nic, čas na koupel. Slezu z postele a cestou k vaně ze sebe sundávám všechno oblečení. Všechno zbývající oblečení. Moje zorné pole vidí jen vanu, nic kolem jako kdyby neexistovalo. Přitahuje mě to jako magnet. A jak si do té vany stoupnu, najednou se starosti rozplynou a se slastným mručením do ní celá pomalu zajíždím. Ach bože, to je tak příjemný! Je 16.50. Vodu mám po lopatky, a když si víc lehnu, tak jsem pod vodou celá. Je to skvělý. Hrozně moc skvělý. Spousta prostoru kolem a já má pocit, že jsem tak o 20 kilo lehčí. Dělohu to ale neoblbne. Intenzita se stupňuje (je to vůbec ještě možný?). A hlavně ten tlak. Ten začíná být čím dál, tím silnější a nastupuje dřív, ne až na konci. Z pololehu se přesouvám do kleku. Mnohem líp mi jde dýchat, a i tlak se líp zvládá. Soustředím se jen na tu teplou vodu kolem, mám skoro pořád zavřený oči a pocit, že kolem mě nic neexistuje. Celý svět se smrsknul do týhle jedný vany plný vody. A v tom prostě začne tělo najednou sem tam tlačit samo. Mona mě v kleku vyšetřuje a hlásí šest. Jo, tohleto by šlo. To už zní líp. Předpokládám, že zazvonila na svoje kolegyně, protože za chvíli přišla další porodní asistentka. Já jsem mezitím pokračovala v kleče s hlavou opřenou o hranu vany a rukama bezvládně svěšenýma ven z ní. Zrovna končila kontrakce, takže jsem jen lehce natočila hlavu, koukla kdo přichází, mávla rukou na pozdrav, zavřela oči a odpočívala. Slyším Monu jak říká, že už tady na pokoji zůstává a že si pak zazvoní až to bude k tomu, prý to asi bude porod do vody. Naprosto živě si tenhle moment pamatuju. Oči sem neotevřela, ale usmála jsem se a v duchu si řekla: No to si piš, že bude, odsud mě už nikdo nedostane! 😃 Pauzy teď byly velmi krátké a síla, která se tvořila uvnitř mýho břicha byla neskutečná. Během jedné kontrakce jsem pootevřela oko a zahlídla Mony nohu, která tiše stála vedle vany. Vybavuju si šílenou touhu ji chytit za lejtko a pevně jí do něj zarýt nehty. Jak jsem si postěžovala, že u prvního porodu jsem díky epidurálu a vůbec tomu všemu moc nevnímala nucení na tlačení, tak tentokrát jsem si ho užila až až. Sice trochu dřív než bylo potřeba, ale zato do sytosti. Děloha si dělala, co chtěla a co potřebovala, a tak jsem si jenom plula na vlně, mimo kontrakci si užívala teplou vodu kolem, nechala se nadnášet a při kontrakci jsem to prostě nechala mimo mojí kontrolu. Zjistila jsem, že přehnaná snaha o cokoliv je marná, naopak tu bolest zhoršuje a je lepší se tomu poddat a nechat volný průběh. A nejen že mě to pak tolik nebolí, ale zároveň jsem jak v jiné dimenzi, odtržená od reality, všeho dění kolem a je to docela příjemný. Ten stav myslim. 🙂

Jak čas běžel, rychle jsme se blížili k okamžiku, kdy tu sílu budu moct podpořit vědomě, a najednou jsem měla pocit, že mi síly dochází. Ve srovnání s prvním porodem si tentokrát vybavuju během celého porodu jen tři přítomné myšlenky. První byla, že nechci plyn, ale do vody. Druhá, že z vody mě jen tak nedostanou. Ta třetí a poslední byla zároveň i myšlenkou profesní. Když jsem visela přes ten roh vany se zavřenýma očima, potřebovala jsem si najednou trochu pofňukat, slza ukápla a já jsem nahlas řekla, že už nemůžu. Že to nezvládnu. Ale v tu samou chvíli jako bych dostala facku sama od sebe. Vždyť tohle si slyšela tolikrát! To znamená, že už tady za chvíli bude. Mona mě pohladila po zádech, něco řekla, ale to už nevím co. Vím ale, že jsem si sáhla dovnitř, dotkla se hlavičky a zase se úlevně roztekla v teplé vaně. Je tam, všechno se děje správně, spolupráce jede, jsme tu jen my dva a my to spolu zvládneme. Těším se, těším! Nespěchej kvůli mně, jen kvůli sobě, jestli potřebuješ. Jsme tým snů!

Mona řekla, že trochu oživíme vodu ve vaně. Vytáhla špunt, skoro polovinu upustila a dotočila teplou. Ani mi do té doby nedošlo, že voda začíná chladnout, ale příval té nové, čerstvé byl hrozně fajn. Jen mě rušil zvuk tekoucí vody. Mona mi podala jablečný džus, ať trochu dobiju energii. Klek mi přestal vyhovovat. Přesunula jsem se do polosedu, využila čerstvé teplé vody a sesunula se až po krk do vody. Takovýhle zen jsem ale zažívala jen mimo kontrakci, aby nedošlo k nějaké mejlce. Co jsem se přesunula do polosedu, připadala jsem si během kontrakcí jako lachtan, který sebou plácá sem a tam. Klek mě tolik k pohybu nenutil, ale teď jsem měla potřebu přetáčet se různě na jeden nebo druhý bok, na záda, a tak pořád dokola. Každopádně to asi bylo to, co bylo v tu chvíli třeba, protože jsem naprosto hmatatelně začala cítit, jak se mimino posouvá níž a níž. Je to vlastně hrozně skvělej pocit. Že to, co se děje, někam směřuje a neděje se to jen tak pro nic za nic. Pro strachy tu není místo, prostě VÍTE, že takhle to je správně. Zase úplně nový level zážitku z porodu. Ani nevím kdy se tam objevila druhá porodní asistentka. Jednou jsem otevřela oči a prostě tam byla. Seděla na stoličce v koutě, tiše pozorovala a čekala až přijde její čas. Mona stála u mě, já jí hlásila každou změnu, kterou cítím, aniž bych se na ni dívala. Napojení nám fungovalo. Nemusela nic říkat, a já přesto vnímala, jak mi dodává odvahu a zároveň taky přesně věděla, kdy má šeptem promluvit a povzbudit mě, když jsem to potřebovala. Občas jemně poslechla ozvy, když jsem se nechávala nadnášet vodou a odpočívala. Země se přestala točit, stromy kymácet ve větru, včely bzučet a tráva růst. A pak to Čas zase všechno dohnal ve zrychleném režimu, aby zachoval rovnováhu.

Ani jsem nepostřehla, že se venku stmívá a asistentky v pokoji rozsvítily lampičky a svíčky. To jsem si vychutnávala až po porodu. Chvíle, kdy jsem mohla začít víc vědomě tlačit byla neskutečně uvolňující. Bolest břicha zmizela, najednou to byla jen obrovská síla, která mi ukazovala, co mám dělat a jak jí podpořit. Ani nevím, kolik jich bylo, nechala jsem se vést tak, jak jsem sama cítila a jak jsem vnímala, že se dole pohybuje hlavička. Ten pocit se nedá popsat. Byl tak jiný oproti první zkušenosti. Ne lepší, jiný. Tentokrát jsem nepotřebovala, aby mi někdo něco říkal, tělo to prostě vědělo samo a samo mě vedlo k cíli. Cítila jsem každou změnu a díky tomu si připadala hrozně klidně. Nebyl sice prostor a chuť na čtení knihy a popíjení kávy, ale byl to prostě hrozně zvláštní stav. Intenzivní, bolestivý, pohlcující stav, kdy člověk nemyslí na nic jiného. Zároveň vnímá, že se děje něco významného, neopakovatelného, slavnostního.

Najednou slyším, jak Mona říká: „Tak přišel akorát!“ Chytrolín to stihnul. Přišel na to největší finále. Z toho, co Mona potom říkala, se najednou na sále změnila atmosféra. Jako bych na něj podvědomě čekala, i když to teda fakt nebyl můj záměr. 😀 V tu chvíli mi došlo, že jsem tuhle stránku věci úplně vypustila. Vnitřní klid stoupl na další level. Čudla je v pořádku, Chytrolín tu, poslední dílek do skládačky zapadl a teď je všechno připraveno. Někde tam vzadu v hlavě to pořád bylo, i když jsem to nepouštěla k sobě. Tlačení nabralo úplně jiný spád, kontrakce ukázaly zase o stupeň větší sílu, jak v délce a intenzitě, tak i krátkým oddychem mezi nimi. Přišla kontrakce a já cítila hlavičku, jak se opravdu výrazně posunula. Mona mě nechává si ji pohladit. Vlna slábne, hlavička se začíná se vracet a já si pamatuju, jak jsem nahlas zavolala: „Ne, prosím tě, nevracej se!“ Pak přišly 3 další a po té poslední slyším Monu, jak mě vybízí jen dýchat. Věděla jsem moc dobře co to znamená. Po téhle kontrakci přišla asi nejdelší pauza. Snažím se co nejvíc uvolnit, vnímám každý pohyb miminka. Otevřu oči, koukáme na sebe a Mona mi říká, že teď bude ta poslední. Že se už narodí. Kývu a těším se. Na jednu stranu chci, ať už je to sakra za mnou, všechno hrozně pálí, bolí a já se jen snažím uklidnit dech, povolit napětí v ramenou a připravit se. Bude poslední. Sakra, na druhou stranu asi ještě nechci, aby byla poslední! Jakmile začne přicházet, jen dýchám, soustředím se na to, co se děje. Párkrát lehce zatlačím, jen jak mě tělo samo vybízí a do mých připravených rukou najednou přistává naše miminko.

Je 17.59. Pokládám si ho na hrudník, druhá porodní asistentka přichází s ručníkem na přikrytí a já ho málem rozmačkám radostí. Úplně mě pohltí příšerně krásná euforie z toho, že jsem to zvládla. Že jsem to zvládla přesně tak, jak jsem si přála. Ač to nebylo žádné konkrétní přání, mám pocit, že se prostě spojily všechny věci, které se mi kdy líbily nebo mi přišly krásný a teď mi bylo dopřáno si je prožít. To, že jsem to zvládla, vykřikuju nahlas a mám pocit, že se nemůžu uklidnit. Chce se mi skákat, křičet, všechny obejmout, tancovat,… Po chvíli nám dojde, že ani nevíme, co se nám vlastně narodilo. Chlapeček. Je to chlapeček. Pupeční šnůra tentokrát dotepe velmi rychle a je tedy čas přerušit to pevné spojení mezi námi dvěma. Jdeme na to. (Jediné, co moje dva porody měli společné, bylo, že mi sama odtekla voda, narodilo se dítě a já jsem si přestřihla pupeční šňůru. Miluju tu rozmanitost světa.)

Ještě chviličku si jen tak plaveme ve vaně a seznamujeme se, a pak se začne odlučovat placenta, což zasignalizuje malý krvavý flíček, který se rychle rozeběhne do všech rohů vany a vodu zbarví do růžova. Vnímám slabší kontrakce v zádech, najednou zase přijde ohromný tlak, a úleva, která se dostaví s porozením placenty je taky ohromná. Je načase zkontrolovat poranění, takže Chytrolínovo triko letí do kouta, stejně jako prvně, bere si toho kliďase do náruče a já si připadám jako ve wellness centru. Porodní asistentka vytáhne špunt ve vaně, osprchovává mě a pomáhá mi vstát. Vlastně je takový porod do vany hrozně praktická věc. Nikde žádnej bordel, všechno se hned umeje, spláchne a nazdar.

Přesunula jsem se na postel. Proběhla vcelku rychlá kontrola, Chytrolín mi podal zpátky na hrudník toho našeho nahatýho drobečka, prohlídli jsme si placentu a já jí poděkovala za to, jak se o něj krásně postarala a ustála i tu neohlášenou návštěvu pár měsíců zpět. Detailně si ho prohlížíme (Hele! Elfí ouško!), připíjíme si jablečným moštem v sektových skleničkách a píšeme tu zprávu rodině. Tohle byla fakt jízda! Kolem osmé se začne Chytrolín balit k odjezdu domů, aby cestou vyzvedl Čudlu, než bude moc pozdě. Prozatím dostáváme průběžně fotky a zprávy co dělají, takže máme přehled a jsme v klidu, že je spokojená. Co asi na bráchu řekne?

Jen co Chytrolín odjel, přišla se porodní asistentka zeptat, jestli si dám večeři. No sem s ní! Zaprvé jsem se na jídlo do porodnice fakt těšila a zadruhé mám najednou šílenej hlad! Na stolku mi tedy během chvíle přistane losos s bramborama, zeleninou a hrozně dobrou omáčkou. Sednu (!) si k tomu a rychlostí blesku je talíř úplně prázdný. Karamelový pudink! Boží, úplně sem se vrátila do dětství. Pak už přijde jen takový ten nezáživný kolotoč – sprcha, převlíknutí, informace od dětský sestřičky, zvážit, změřit (on je ten šmudla nakonec o fous menší než ségra) a vydáváme se na pokoj. Tentokrát mířím o patro níž – na pacientský hotel. To je oddělení, kde leží ti, co nepotřebují vyloženě okamžitou zdravotní péči, jsou před plánovaným výkonem nebo mají dlouhou dojezdovou dobu do nemocnice (což v Norsku není nic neobvyklého). A pár pokojů je tu vyhrazeno pro matky a novorozence po nekomplikovaném porodu. Je tu větší klid, i když na ruch oddělení jsem si nemohla stěžovat ani minule. Na pokoj mi tehdy skoro nikdo nechodil. Tady sice slouží zdravotní sestra, ale je tu v noci jedna a nyní, v době kovidové, kdy je bufet zavřený, vydává hlavně jídlo, řeší administrativu, předoperační vyšetření apod. Ten bufet – možná dobře pro mě, že byl zavřený. Tentokrát jsem byla po porodu ve formě a kdybych si mohla tác plnit sama, asi bych praskla! 😀 Takhle jsem musela dojít požádat, jestli bych mohla dostat něco k jídlu. Ovšem protože Norsko, a protože žena po porodu potřebuje hodně jíst, jsou všichni více než štědří. Prostě přijdete ke dveřím bufetu, nesmíte vstoupit, ale rozhlížíte se, co si asi tak dáte a začnete si objednávat. Rozhovor probíhal každý den skoro stejně (ukázka večeře): „Teplou?“ „Ano, ráda.“ „Takže je tu losos, treska, hovězí plátek, kuřecí plátek, vepřové v omáčce,…“ „Tak dnes třeba to kuře, děkuju.“ „Dezert? Mám tu pudinky – karamel, vanilka, jahoda.“ „Jeee, tak zase ten karamel, prosím.“ „Ovoce?“ „Jo, vezmu si.“ „Co k pití?“ „Asi jen vodu, děkuju.“ „Hele a co džus? Jablečnej tu mám. A taky smoothie, co? Mango nebo lesní ovoce. Je moc dobrý.“ „Tak teda jo, mango, děkuju.“ „A co na noc? Nechcete raději i něco na později? Chleba, šunku, vajíčko, sýr, máslíčko nebo džem?“ „Tak dobře, tak si vezmu ten chleba, šunku a máslo.“ „Buchtu? Mám tady ořechovou nebo s vanilkovým krémem.“ „Jo, to si dám. Tu ořechovou, děkuju.“ „A co když tam hodim i tu vanilkovou?“ „Ale jo, beru. Buchtu neodmítnu. Děkuju.“ „Oříšky. Taky tu mám oříšky. Jen tak na chuť. Co?“ „Tak jo, ale už fakt stačí, děkuju.“ „Hele mně se to na ten tác nevejde! Nevadí, tak běžte napřed a já přiběhnu za chvíli s druhým až se ohřeje to kuře.“ Jako jídlo, po tom se mi fakt stejská!

• 

• 

• 

• 

První noc jsem vůbec nemohla usnout. Byla jsem hrozně unavená, ale zároveň jsem se na něj vůbec nemohla vynadívat. A nemohla uvěřit, jakýmu zázraku jsem zase byla svědkem a jak to celý bylo zase skvělý a krásný. Jiný, ale skvělý. Tak jsem si alespoň udělala pár poznámek a zapsala čerstvé postřehy z porodu. A jsem ráda, že jsem to udělala, než se vzpomínky zahalily jemnou mlhou. Domů jsme odcházeli v pondělí ráno. Tedy po 60 hodinách. Drobek se krmil takovým tempem, že už druhý den odpoledne nebylo po smolce ani památky a při odchodu z porodnice vážil o 20 gramů víc, než byla jeho váha porodní. Mám pocit, že jsem první dny nedělala nic jiného, než kojila a po každém kojení měnila plínu. Čudla, která každý den přišla na návštěvu, ho neustále hladila a pusinkovala a přijetí bylo víc než jen vřelé, z čehož jsme měli radost.

V předvečer našeho propuštění domů, jsem měla poporodní rozhovor s Monou. Prošly jsme si to spolu celé znovu a dostala jsem kopii porodní křivky na památku. Rukou mi tam dopsala čas, kdy dorazil Chytrolín. Byl to stejně skvělý rozhovor jako byl i tenkrát poprvé, avšak mezi námi bylo mnohem bližší napojení. Mona se mi pak svěřila, že ani ona nemohla v noci vůbec spát, jak byla tímhle porodem nabuzená, a jak byla opravdu ráda, že u toho mohla být a bude na to dlouho vzpomínat.

P.S.: Jo! A jako lachtan jsem prý nevypadala. Řikala Mona.

Se jménem pro našeho Elfa jsme nespěchali. Měli jsme několik tipů, ale shodli jsme se, že na to nebudeme nijak tlačit. Však není kam spěchat a stresu jsme si už všichni užili dost. Po předchozí zkušenosti jsme věděli, že v porodnici po nás stejně nikdo jeho jméno nebude chtít vědět. Překvapilo mě, že mi první dny vůbec nechybělo. Pozastavila jsem se nad tím asi třetí den. Člověk použije tolik oslovení, a přitom ještě jméno nemá! Pátý den jsme o tom doma mluvili a dali si ještě čas nechat to uležet. Ale sedělo prostě perfektně. Ještě před porodem bych bývala do krve lobovala za úplně jiná jména, ale když jsem si je teď vybavila, nebylo to ono. Nakonec z toho byl krásný rituál. Týden po porodu jsem byla připravená uzavřít kapitolu těhotenství a porodu, náš Elf dostal jméno a otevřela se kapitola nová.

Tak se tedy narodil. Ten, co si nás vybral za rodiče. Ten, co k nám připlul během naprosto úžasného únorového večera. Ten, co všechno perfektně načasoval. Ten, co nám hned na začátku připravil pěkný šok, že budeme ještě větší rodina. Ten, co při mojí cestě s Čudlou na Konec světa, začal posílat první signály, že tam je. Ten, co nám naprosto změnil všechny plány. Ten, co mi ukázal nový typ strachu a radosti. Ten, co se mnou zvládnul zmatek doma během listopadových zkoušek z norštiny s Čudlou za zadkem, protože nachlazení (B2 splněno ve všech částech, juch!). Ten, co nám připravil nové výzvy během každodenních rutin. Ten, co přišel uprostřed korona-chaosu bez možnosti vidět se s rodinou. Ten, co je další úžasnou bytostí.

Vítej na světě, náš malý Elfe!