Jak jsem se seznamovala s norštinou

Nebudu lhát, ten jazyk mě děsil od první chvíle, kdy jsem naživo slyšela první dialog. Došlo mi, jak moc samozřejmě člověk vnímá například takovou angličtinu, kterou jsme zvyklí slyšet kolem sebe celý život a není to nic zvláštního. A pak slyšíte řeč, která zní jak z jiné planety. Nebo alespoň pro mě byla. Učíte se slova, co vám zní tak nepřirozeně, nesmyslně. A pak ten zlom prostě přijde. Pamatuji si naprosto živě můj první střet s realitou, kdy jsem použila celou větu, mimo hranice krátkých běžných frází. V obchodě jsem poprosila o tašku k nákupu. Prodavačka se usmála, řekla: «Samozřejmě!» a podala mi jí. Emocionální exploze – nahromaděný adrenalin z vteřin, než jsem se odhodlala zeptat, euforie, překvapení, všechny ty pocity musely ven. ONO TO, TVL, FUNGUJE! Ty divný slova fungují. Když je vyslovíš, tak druhá strana pochopí, co chceš sdělit! Nezapomenu. A to mi teď všechno tohle přijde jako samozřejmost. Zvykla jsem si. Ale nebudeme předbíhat.  

Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že stěhování opravdu proběhne, začala i moje cesta s norštinou. Koupila jsem si učebnici, stáhla pár aplikací do telefonu a dala se do příprav. Zpětně můžu zhodnotit, že tohle nikam moc nevedlo. Prakticky jsem neustále začínala od začátku a opakovala dokola první tři kapitoly. Takže jsem sice znala klasické fráze jako: Ahoj, jmenuji se Barbora., Odkud pocházíš?, Auto je zelené., Je to starý dům., a podobně. Dokázala jsem počítat do 100 a zorientovala se v zájmenech, ale nikam dál jsem se neposouvala. Točila jsem se v kruhu začátečnických lekcí. 

Když jsem se přestěhovala, pustila jsem si rádio, kde se převážně mluvilo, abych trochu pochytila intonaci a na norštinu si zvykla. Seděla jsem v obýváku, koukala do učebnice s rádiem v pozadí, a napadlo mě, že se tenhle jazyk v životě nenaučím. Zní to hrubě, těžkopádně, používají divný písmena, připomíná mi to němčinu (té jsem nikdy nepropadla a nechápala systém gramatiky), o výslovnosti ani nemluvě. Tohle nikdy nedám a jsem naprostý blázen, že se o to pokouším. Googlila jsem kurzy v místě bydliště. Auu. Sedm tisíc norských korun stál ten nejlevnější. Bez příjmu to nemám jak zaplatit. A s prací to taky nevypadalo růžově. Byla jsem víc než naivní, když jsem si myslela, že moje plynulá angličtina mě v začátku zachrání. Mohla by, ale určitě ne tady, na malém městě. Poslala jsem desítky CV, byla na burze práce, ale nikdo se neozval. Byla jsem v jedné úklidové firmě, předala svůj životopis a snažila se je přesvědčit, že jsem spolehlivá. Nebyla tam personální, mluvila jsem s nějakým jiným člověkem, co seděl na recepci. Podíval se na ten papír, zvednul oči a zeptal se: „Vy jste porodní asistentka? Hmmm… No já to kolegyni předám a ona se vám ozve.“ Neozvala. A tak se to ještě několikrát opakovalo. Nakonec jsem se došla zeptat do místní restaurace, jestli nehledají někoho na úklid nebo mytí nádobí. Vešla jsem dovnitř. Byl všední den odpoledne a v restauraci bylo spíše prázdno než plno. Za barem stál chlap jako hora. Okamžitě jsem vysrabila, polkla knedlík v krku a anglicky se ho zeptala, jestli by neměl pro mě nějakou práci, i když jsem měla připravenou frázi v norštině. Turek se na mě hrozně přísně podíval a něco hlasitě zavolal. Chtělo se mi utéct. V tom ale ze spodní části restaurace vyběhl jeho kolega s úsměvem od ucha k uchu. Hodně to ze mě spadlo. Zopakoval sem svůj dotaz. „Jasný, to potřebujeme. Necháš mi tu na sebe číslo a šéf ti dá vědět?“ Wow. Super! Za další měsíc později jsem se sešla se šéfem. Byla jsem v Norsku 3 měsíce a zvládla jsem pohovor v norštině! Ve VELMI jednoduchých větách, které jsem si k tématu připravila, ale zvládla a dostala práci na baru, jako extra pomocná síla o víkendech a ve dnech, kdy bylo potřeba. Nevydělala jsem si tam moc, ale všichni kluci z restaurace se stali mými prvními přáteli v Norsku a doteď se každé naše náhodné setkání na pár minut protáhne.  

O několik let později, jsem se dozvěděla i pozadí mého prvního setkání s tím přísným chlapem, tehdy spolumajitelem restaurace. Aydin se v průběhu prvních dní v práci proměnil z krutopřísňáka na absolutního méďu, se kterým byla radost pracovat. Když jsem se jednou na firemním večírku zmínila, jak strašidelně na mě působil, začal se Muhammed hrozně smát a řekl mi, že Aydin se tak tvářil proto, že neumí anglicky a vůbec netušil, co po něm chci. 

Každopádně tahle práce pro mě byla opravdovou zkouškou a mnohem lepší učitelkou jazyka než učebnice. Doma jsem si přeložila celé menu z restaurace, několik jídel musela vyhledat podle obrázků na netu, protože Google translate mi nebyl schopen vysvětlit, co to sakra je. Naučila se základní fráze, které se vážou k práci v restauraci a přidala slovíčka, s tematikou alkoholové kultury Norů. Nejtěžší ale byla práce na mém egu. Ač byla většina lidí neskutečně milá a nejčastější otázka byla na to, jak se mi tu líbí, kdy zcela nepokrytě chtěli slyšet superlativy na Norsko (a těch mám v zásobě vždycky dost), párkrát se stalo, že mě host dohnal k slzám poznámkami o náplavách z cizích zemí, co se ani nedokážou domluvit a jen vysávají systém. Velmi mírně řečeno. Pak jsem seděla ve skladu na basách od piva a říkala si, co tady, tvl, dělám. Díky vesmíru, že těch lidí, co mi pomáhali a posouvali mě dál, bylo víc, a že se za mě kolegové nebo další hosté vždycky postavili. Když se moji spolupracovníci časem dozvěděli, že jsem porodní asistentka, dostala jsem tam přezdívku Mother of the Earth. V norštině se totiž tomuhle povolání říká jordmor, což se dá rozdělit na slova Jord (Země) a mor (matka). Ale skutečný původ slova jordmor je poněkud složitější a nemá souvislost s tímto výkladem. 

Dalo by se říct, že slovní zásobu na sebe nabaluju v rytmu mých životních etap. Nejprve jsem tedy začala klasickými základními frázemi a skladbou vět. Potom jsem přidala slovník pro práci v restauraci, na to se nabalily slovíčka, potřebná k zřízení bankovního účtu a podobně. Přišla nová práce a moje slovní zásoba se obohatila o vše kolem masa (hovězí a vepřové, zpracování, skladování, …) a technických postupů. V té době jsem se také začala soustředit na mojí první zkoušku z norštiny, o které jsem už psala TADY, TADY a TADY. Potom přišlo první těhotenství, a tak je jasné, co za slovíčka jsem začala nasávat. Po porodu se slovní zásoba zaměřila na vše kolem dětí a školky. Dětské říkanky, písničky, knížky, názvy kusů oblečení, a podobně. Pak nás navštívil pan Kovid. Já byla v práci, často měla na uších sluchátka se zpravodajstvím a čekala na novinky. Naprosto profesionálně jsem v té době uměla komunikovat o problematice, protože jsem měla bohatou slovní zásobu plnou odborných slov. 😀 Znovu jsem otěhotněla, dodělala si další zkoušku z norštiny a konečně se odhodlala získat zpět svojí původní profesi. Už jsem si dokázala být v jazyce jistější a věřila, že dokážu dostatečně kvalitně komunikovat s ženami, které musím dokázat utěšit, motivovat a také dobře rozumět tomu, co mi chtějí sdělit. Teď aktuálně jsem ve fázi, kdy jsem se už naučila mnoho slov ohledně půjček a domů – jejich stavby, stavu a hlavně prodeje/koupě. Moc si přeju, aby moje další cesta vedla do komunikace v obchodě s barvami, nábytkem anebo v zahradnictví. 

Současně s prací v restauraci jsem tedy získala i práci na jatkách (ve výrobě, ne samotná porážka) a byla pro mě tím nejlepším konverzačním tréninkem! Člověk tu tráví 8 hodin u pásu, převážně ve dvojici, a tedy má možnost neustále o něčem mluvit. Pokud však chytnete špatnýho parťáka, nasadíte si obří sluchátka, abyste na chvíli neslyšeli ten kravál kolem a můžete nerušeně poslouchat rádio. Ideálně nějaké, kde je nonstop zpravodajství. I když rozumíte prd, časem si to začne sedat.

Ani tady to nebylo vždycky snadný. Ze začátku jsem dělala na všemožných stanovištích, učila se pracovat se stroji na balení masa, tisk etiket, skládání na palety, chápat systém našeho oddělení. Postupně jsem si začínala být jistější a hlavně jsem získala nového kamaráda Henrika, který mě zaškoloval a hodně jsme si sedli. Pomáhal mi s norštinou, vždycky po mě zopakoval větu, kterou jsem řekla, avšak gramaticky správně. Jedno ráno při společném meetingu, kdy se vždy rozdělovala práce na ten den, jsem ale s hrůzou zjistila, že moje jméno je hned na první mašině. Krve by se ve mně nedořezal. Totiž, tohle je mašina, která funguje úplně jinak než všechny ostatní. Má specifické ovládání, speciální role plastu jak na spodní, tak na horní krytí produktu, jiné etikety, jiné automatizované skládání do beden a jedou se na ní jen vybrané kousky masa, tedy je žádoucí co nejmenší možná kazovost. V případě, že nastane problém, je třeba ho elegantně a RYCHLE vyřešit, protože když tuhle mašinu nouzově stopneš, maso uvnitř se ti v krátké době upeče a pak už to chce jen trochu soli a pepře. A tým, který tady pracoval, nehodlal zvyšovat svoje statistiky odepsaného masa. Protože tady pracovala každý den jen jedna stálá sestava – sestava dam blížících se důchodovému věku, které byly naprosto sehrané a měly tuhle pracovní pozici v malíku. A taky byly evidentně dost otrávené ze všech cizinců, které kdy zaučovaly, a kteří jim prd rozuměli. Věděla jsem, že tady mi v krizi nepomůže moje nouzové ÚSMĚV A KÝVAT HLAVOU K SOUHLASU, BARU. ÚSMĚV A KÝVAT K SOUHLASU, a doufala, že ten den rychle uteče. Dost mě zkoušely – při zaučování mi nikdy neřekly „Zmáčkni to zelený tlačítko.“ nebo „Zadej kód 62628.“ ale místo toho na mě posílaly povely jako: „Systém se obnoví, když stiskneš tlačítko nalevo od START.“ nebo „Kód je napsaný na spodní straně dvířek.“ Byla jsem z nich docela vynervovaná, ale přineslo to svoje ovoce. Teď zpětně jim vlastně děkuju, že mi to neusnadnily, a já se nedala, a nakonec byla (ač jako brigádník) plnohodnotnou součástí tohohle týmu, a dokonce zaučovala nováčky. Obstála jsem v náročné zkoušce a byla jsem za to na sebe fakt hodně hrdá.

Další, pro mě opravdu velký zážitek, byl, když mě kontaktovala místní knihovna, jestli bych nemohla pomoct s tlumočením čeština – norština. Totiž. Opera našeho města převzala jedno dílo od českých autorů, dětskou operu Vrať nám, ptáku, hastrmana (v norštině Nøkkemannen Lucian). Trochu ji upravili pro norské publikum, nacvičili, k tomu naplánovali celý týden různých akcí, přednášek a rozhovorů o historii České republiky, zaměřené především na období komunistické vlády. A protože pozvali na návštěvu i samotné autory, potřebovali nějakého tlumočníka. Byla jsem nadšená, že si na mě paní knihovnice vzpomněla a samozřejmě jsem se chtěla hrozně moc takové akce zúčastnit. A jsem za to pořád moc ráda, i když zároveň se to ve mně trochu sevře při myšlence na některé překlady rozhovorů. Já jsem totiž byla měsíc po porodu s prvním dítětem a ač jsem si myslela, jaká to bude pohoda, bylo to… jak to jen říct… No prostě sem byla úplně, ale úplně blbá. Pro tohle moje období je výraz: Mít mlíko na mozku, příliš slabý. Já nebyla schopná dát dohromady větu ani v češtině a absolutně mi nedocházelo, že tohle bude fakt mazec. Došlo mi to až o hodně později a vždycky mě trochu polije studený pot, když si na to vzpomenu. Ale zadání jsem splnila, pokaždé jsme se všichni nějak domluvili a pochopili se. Ale… No, nedělejte takový akce čerstvě po porodu, i když si myslíte, jak jste hrozně v pohodě. Nicméně ta opera je skvělá. Autoři, Edvard Schiffauer a Ivan Binar, jí napsali v roce 1972, ve věznici v Plzni na Borech, kde si odpykávali trest za tvorbu, která byla kritická k režimu. Ven se dostávala po částech, vepsaná do dopisů rodině, komponovaná jen po paměti, bez hudebního doprovodu a nepomáhalo ani, že oba autoři byli vězněni odděleně a setkávali se jen o víkendech při obědě. Za takových podmínek vzniklo opravdu krásné dílo s nádhernou hudbou a já jsem ráda, jaký zájem to tu tehdy vzbudilo, a že jsem oba autory mohla poznat. Byl to inspirující týden. 

Kdybych ale měla říct, kdy jsem na sebe v poslední době byla úplně nejvíc pyšná v souvislosti s norštinou, vím přesně, co by to bylo. V prosinci jsme měli vánoční večírek z práce. A jak to tu tak bývá, jedním z oblíbených okamžiků každého večírku v Norsku je kvíz. Tahle kratochvíle prostě nesmí chybět. Rozdělili jsme se do dvojic a začali jej vyplňovat. Některé otázky měly možnosti, jiné jen prostor na doplnění. Občas jsem byla úplně mimo a byla ráda, že jsme ve dvojici, protože jsem vůbec neměla ponětí, jak se to a to nazývá. Třeba otázka o mláďatech velryb nezapadala do mých životních etap. Pernille, moje kolegyně, mi sem tam musela něco dovysvětlit. Pak ovšem přišla otázka, která neměla na výběr z odpovědí – Z čeho měl, v jedné dětské písničce, Pitt Pott Nøtt ušité kalhoty. Ha! Tu doma zpíváme a já si text poctivě přeložila, takže jsem okamžitě vypálila odpověď, kterou Pernille zapsala, protože jí neznala. Když vypršel čas, posunuli jsme svůj vyplněný kvíz další skupině pro vyhodnocení, a začali hromadně procházet odpovědi. Když jsme se dostali k oné otázce, zeptala se Torill, naše kvízová koordinátorka, z čeho byly ty kalhoty ušity. Všechny tři stoly začaly šumět, ale nikdo se neměl k odpovědi. Zvedla jsem ruku a Torill mě vyzvala. V tu chvíli se na mě upřelo všech zhruba 60 párů očí, co seděly kolem. Cítila jsem jak rudnu a poměrně tiše řekla: „Já si tedy nejsem úplně jistá, ale myslím, že to bylo střívko z párku (pølseskinn).“ A bylo! Sice jsme nevyhrály v kvízu na celkový počet bodů, ale já si připadala jako ten největší vítěz, protože jsem věděla odpověď na otázku, která nebyla o všeobecném přehledu, ale vyloženě norská. Mnoho dotazů na tohle téma pak v průběhu večera padlo a já pyšně vyprávěla, jak se mi zúročily moje doslovné překlady dětských písniček a říkanek. 😀  

Jo. Cizí jazyk je dřina. Nikdy nekončící dřina. Ohromný rozdíl mezi mateřským a dalším jazykem. Ač člověk větě rozumí, časem třeba přijde na novou informaci ze zákulisí, a fráze dostane úplně nový rozměr. Ne vše si člověk domyslí. Je třeba se začít víc zajímat i o kulturu země, historii, myšlení a pak je snažší ta slova vidět v úplně jiném světle. Nutno podotknout, že jsem také začala úplně jinak vnímat onu větu Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Cítím sama na sobě, že jsem trochu rozpolcená. Když přepnu do norštiny, jsem trochu jiný člověk. Přemýšlím nad větami jinak, nemůžu některé věci vyjádřit tak, jak bych to udělala v češtině. Některá slova mají sílu, která je nepřeložitelná nebo z nich necítím to samé, jako ve druhém jazyce. Myslím to obousměrně. Norština mi ale například hodně pomohla, když jsem chodila ke své porodní asistentce ve druhém těhotenství. Bylo snazší mluvit o všech obavách bez pláče, protože jsem k těm slovům neměla takovou emocionální vazbu. Zároveň teď jako porodní asistentka v Norsku nacházím mnohem lepší a údernější pojmenování pro různé situace, které mi zní mnohem líp a lépe popisují konkrétní stav. Hlavně co se psychiky týče. A určitě hraje roli i to, že jsem přijmula své jméno v oficiální podobě, které nejsem zvyklá slýchat běžně, a navíc s norskou výslovností, čímž dostalo jiný rozměr. A moje druhé já je kompletní. 🙂

Tipy pro samostudium

Můj studijní svět se naprosto změnil, když jsem objevila videa od učitelky norštiny Karense. Pokud už ovládáte jednoduché základy, rozhodně doporučuju sledovat výuková videa celá v norštině. Pomáhalo mi to nejen v rozšíření slovní zásoby, ale i v pochopení skladby vět a obecně jak v norštině přemýšlet. A zrovna od Norsklærer Karense najdete i skvělé podcasty na Spotify a podobných platformách. 

Další velkou pomocí bylo zapínat si na norské televizi titulky. Jde to na všech norských televizích, ať už na klasických programech NRK nebo na streamovacích službách, jako například Discovery+. Ze začátku jsem se držela hlavně pohádek pro děti a filmů, které znám i v českém dabingu, což pomáhalo pochopit situace, kdy jsem měla problém s překladem. Postupně jsem začala přidávat norské seriály a filmy. Z těch, které vám přiblíží norskou historii mě bavili Vikingane, Atlantic Crossing (asi před rokem běžel i na české televizi s dabingem pod názvem Cesta za oceán) a Lykkeland. Z těch zábavných pak série Det kunne vært verre, 99% norsk, Neste sommer, Kongen befaler, Norsk-ish, Hjem til jul (Netflix), Ragnarok (Netflix), Alt for Norge a 71° nord. Pro lepší slovní zásobu v oblasti zdravotnictví doporučuju Hva feiler det deg? A pro porodní asistentky Jordmødrene a Fødeavdelingen – něco jako norské Malé lásky. Prvního půl roku jsem to v autě poslouchala během každé cesty do práce, abych nasávala slova, která tam porodní asistentky používají. Ty hovorové výrazy člověk z knih nevyčte. Ze zdravotnických/porodnických podcastů rovnou doporučím Diagnose, MedEasy Norge, Jordmorpodden, Jordmorutdanning, Fødselspodden a Graviditet, fødsel og tiden etterpå. Všechny jsou dostupné na Spotify. No a z filmů nesmím opomenout Børning (i když 3. díl byl už moc velký bizár :-D), Bølgen, Kongens nei, Trolljegeren a Kraftidioten (možná znáte jako Boj sněžného pluhu s mafií). Snad jsem na nic nezapomněla. 

Když už jsem nakousla tu moji přípravu do práce, nakoupila jsem si všechny možné bazarové učebnice pro porodní asistentky a zdravotní sestry, učebnice anatomie, a podobně. Překládala jsem si co se dalo a ve volných chvílích, nebo při cestách autem poslouchala různé podcasty. V tom všem vlastně pokračuju pořád, tohle je běh na dlouhou trať.

Tipy pro omezený rozpočet: v knihovnách, ve kterých si zadarmo můžete vyřídit kartičku, lze půjčit nejen jakákoliv beletrie, ale mají i učebnice norštiny (ze zkušenosti – rychle mizí, pokud se zrovna blíží nějaký termín pro norskprøve), přístup na internet a často pořádají språkgruppe – skupiny pro trénink konverzace v norštině. Jestli ne, zkuste se obrátit na místní Červený kříž (Røde kors). Zadarmo si také můžete udělat profil v aplikaci NRK a sledovat tak jejich pořady na telefonu. Již zmíněná Norsklærer Karense nabízí opravdu hodně materiálu ke studiu zdarma. Nejen YT, ale najdete jí i na Spotify a na FB má poradní skupinu.

Jestli se připravujete na norskprøve z domova, rozhodně doporučuji zakoupit licenci přes NorskLab. Nestojí moc, přístup je na celý školní rok – tedy pozor, vyprší k 31.8., a můžete si tam zkoušku natrénovat nanečisto. Hodí se vědět, jaké typy otázek se tam mohou objevit a jak ten systém funguje. Pokud zabrousíte na stránky Karense školy, pozor na Norskprøvekurs. Dostanete přístupové údaje k NorskLab, ale finančně to vyjde dráž! Já se nachytala, tak ať se to nestane i vám. Kurzy z její školy vyzkoušené nemám, ale věřím, že klasické budou probíhat opravdu profesionálně. 

Tak hodně štěstí ve studiu, pokud jste se do toho vrhli také a to vás sem zavedlo! 

Jak jsou na tom moje děti s norštinou si asi nechám až na příště.