Jak jsem se seznamovala s norštinou

Nebudu lhát, ten jazyk mě děsil od první chvíle, kdy jsem naživo slyšela první dialog. Došlo mi, jak moc samozřejmě člověk vnímá například takovou angličtinu, kterou jsme zvyklí slyšet kolem sebe celý život a není to nic zvláštního. A pak slyšíte řeč, která zní jak z jiné planety. Nebo alespoň pro mě byla. Učíte se slova, co vám zní tak nepřirozeně, nesmyslně. A pak ten zlom prostě přijde. Pamatuji si naprosto živě můj první střet s realitou, kdy jsem použila celou větu, mimo hranice krátkých běžných frází. V obchodě jsem poprosila o tašku k nákupu. Prodavačka se usmála, řekla: «Samozřejmě!» a podala mi jí. Emocionální exploze – nahromaděný adrenalin z vteřin, než jsem se odhodlala zeptat, euforie, překvapení, všechny ty pocity musely ven. ONO TO, TVL, FUNGUJE! Ty divný slova fungují. Když je vyslovíš, tak druhá strana pochopí, co chceš sdělit! Nezapomenu. A to mi teď všechno tohle přijde jako samozřejmost. Zvykla jsem si. Ale nebudeme předbíhat.