aneb Vstup bohyním zakázán nakázán!
V půl osmý ráno jsem se probudila v obrovský posteli. V posteli, která nebyla naše a ve který jsme najednou spali tři. Měla jsem pocit, jako bych prospala půl dne. Pár vteřin jsem nevěřícně mžourala a pak několik minut fascinovaně zírala, jak tam ti dva spí. Hlavně teda to maličký, zachumlaný v peřině, mezi námi. Potichu se s jemným zaklepáním otevřely dveře a vešla porodní bába. Šeptem se zeptala, jak se cítím. Podívala jsem se na ní a špitla: „On to nebyl sen! Ono se to fakt děje!“ Usmála se na mě a pogratulovala mi. Pak Majdě opatrně na nožičce, která vyčuhovala z pod peřiny, změřila saturaci, aniž by jí probudila a zase potichu odešla.
Pobyt na poporodním oddělení byla naprosto úžasná zkušenost, za kterou nepřestávám být vděčná. Přemýšlela jsem, jak tomu popisu dát co nejlíp hlavu a patu. Rozhodla jsem se tedy, že se budu držet Denního plánu, co nám visel v pokoji na dveřích. Ten tomu dá alespoň trochu řád a já k tomu přidám svoje poznámky z diáře, které jsem si psala už v porodnici.
Denní plán začíná větou: „Chceme zajistit ty nejlepší podmínky pro co nejvíce blízký/skin-to-skin kontakt mezi rodiči a dětmi během prvních dnů po porodu. Pokud si nepřejete být rušeni, pověste na dveře cedulku Matka & dítě spí.“
Chumelenice 