Jak se žije v oblacích

Norsko zasáhla vlna veder. Od konce dubna prakticky neprší, teploty jsou běžně mezi 24-30 stupni. Co to pro tuhle, jinak chladnou, zemi způsobilo se rozepíšu jindy. Mám potřebu se ochladit. Takže se nabízí vyprávění o tom, kterak přišla v říjnu nečekaná vánice a co všechno bylo jejím důsledkem.

Příběh začíná 24. října 2017. Večer jsme seděli u televize, sledovali film, venku tma jak v ranci a z krbu sálá příjemné teplo. Dny už jsou víc a víc chladné. Pročítám noviny a pronáším nadšeně směrem k Chytrolínovi: „Hele, podle předpovědi bude zítra sněžit!“ Ten k tomu nepřistupuje s takovým optimismem. Sledujíc televizi lehce trhne hlavou doleva, zkontroluje okno, ve kterém ale stejně vidí maximálně svůj odraz, pohled ladně vrátí na obrazovku a povzdechne si: „Hmm… Takže zase bude chcát.“

Moje nadšení bylo jasné. První sníh je totiž vždycky ten nejlepší. A my už ho očekávali každým dnem. Rok předtím napadlo 15. října. Ráno nás přivítal nádherný bílý poprašek, který nás informoval o tom, že zima už je opravdu za rohem. Do oběda byl tentam a kromě dalších podobných pokusů jsme se pořádné vánice dočkali až ve druhé půlce listopadu. Nyní jsme tedy byli už devět dní po termínu a nervozita visela ve vzduchu. Jak vyvolat porod vím, ale sněžení?

Ráno v pět hodin vstanu a netušíc jaké je století, zahajuji svůj rituál. Poslepu se plazím na záchod, cestou rozsvěcím světlo v koupelně, aby lehce osvětlilo chodbu. Při pohybu nazpět (ne, fakt se to nedá nazvat chůzí) se konečně začínám rozkoukávat. S tupým výrazem si vyčistím zuby a teprve začínám vnímat, že jsem fakt naživu. Hodím na sebe oblečení a vydám se do kuchyně uvařit kafe. A jak tak stojím v té kuchyni a dívám se z okna, nemůžu uvěřit vlastním očím. Vcelku ještě dost zmateně vybíhám z kuchyně, přičemž vrážím do všeho co je v mé těsné blízkosti. „SNĚŽÍÍÍ!“ Lomcuju s Chytrolínem už 15 minut před deadlinem, kdy ho běžně tahám z postele. Ten se zdá být ještě zmatenější než já. Fakt je to tu! Ten parádní bílý poprašek na příjezdové cestě. Než posnídáme je už z poprašku nefalšovaná souvislá vrstva sněhu. Takže už fakt asi o víkendu přezujeme na zimní, honí se mi hlavou. A vyrážíme do roboty.

Pobyt v práci shrnu v bodech.

První kafe-pauza je v devět – situaci bych vyhodnotila jako stabilní.
Oběd v půl jedenácté – tohle už začíná být jiný kalibr. Venku je mezi 5-7 centimetry sněhu.
Poslední pauza ve čtvrt na dvě – OK, sranda skončila. Jsme na dobrých 15 centimetrech a pořád chumelí. Probíhá celozávodní anketa – kdopak má a kdo nemá přezuto? Začínám se děsit cesty domů.
Je 14:50, přichází odpolední směna. Vybírám si ty, co jezdí mým směrem. Po E6 se to prý dá projet bez problémů. No tak uvidíme.

Je fakt, že před fabrikou to není až taková tragédie. Nicméně v plátěnkách mi začíná čvachtat ještě než dojdu k autu. Jsou tu slušné koleje plné rozježděného sněhu. Jsem mile překvapená, jak hladce s Volvem vyjíždím z parkovacího stání. Rozhodně líp, než kolega vedle. Tomu nakonec přiskakují na pomoc další a z místa ho vytlačí na silnici, kde se už taky chytá. Jízda probíhá bez nějakých větších eskapád, dokud se nedostanu k naší skvělé prudké a (v létě solidně prašné) cestě k nám na Vidrholec. Ne nadarmo pořád říkám, že na téhle cestě na jaře a na podzim projíždíme tři roční období. První esíčko ještě odpovídá pošmournému začátku podzimu. Na cestě je spíš bahno než sníh. Následuje delší rovinka, ale po ní se dostávám do prudké pravotočivé zatáčky a tady nás vítá mrazivý prosinec. Sníh má tak 5 centimetrů, ale peru se s tím statečně. Další je prudká levotočivá a už cítím, že mi prdel toho kolosu na čtyřech kolech ujíždí někam sama na výlet. Dobrý to bude, dobrý. Hladím Volvo po palubce a nahlas ho chválím, jak je to šikovný auto a že to společně zvládneme. Po projetí další zatáčky za nepolevujícího stoupání to Volvo začíná vzdávat. Suneme se nahoru, ale tady už vládne únor. Sněhu je kolem 10 centimetrů. Volvo zpomaluje. Ne. Ne! NE!! Nechci to vzdát, ale nedá se jinak. Poslední dvě esíčka mi zůstávají ukrytá v lese a já přemlouvám auto, aby se alespoň pokusilo doplazit víc ke krajnici. To se povede. Volám Chytrolínovi – ten už je také na cestě, ale z druhé strany kopce. Super! Záchrana jede. Sedím a čekám. Koukám na ty nádherné obrovské nadýchané sněhové vločky, co postupně přistávají na čelním skle a bleskurychle se mění na velké kapky vody. Motor jsem chcípla a netrvá dlouho, než vločky začnou víc a víc zůstávat ve svém přistávacím tvaru a postupně zakrývat výhled.

Volá Chytrolín. Kopec nepokořil ani on. Opouštíme tedy vozidla, vydáváme se pěšky domů každý po své trase a setkáváme se nahoře na kopci. Roztápíme v kamnech, sušíme oblečení a usedáme k válečné poradě. Plán je tedy následovný. Chytrolín navozí na čtyřkolce kola do Volva, my pak k autu dojdeme a pojedeme k němu do práce, aby je přezul. Mě cestou vyhodí v Ikee, abych se zabavila a nezvyšovala hladinu stresu. Sníh pořád padá.

Plán se ukáže jako opravdu dobrý, vše klape na jedničku a úspěšně se vracíme domů. Sněží sice pořád, ale my teď máme jiný problém. Už je osm hodin večer a ani jeden z nás není zrovna nejpřítulnější, když má hlad. Objednáváme tedy pizzu, pro kterou se stavíme a těšíme se, až jí doma sníme.

Je tma jak v prdeli. Na kopci už je kolem 20 centimetrů mokrého uklouzaného sněhu. Zastavujeme zhruba o 600 metrů dál než jsem odpoledne skončila já. Zkoušíme to znovu a znovu, ale to zpropadené poslední esíčko nejsme schopni pokořit. Jedeme tedy dolů a zkoušíme to vyjet z druhé strany. Dostaneme se tak o pět metrů dál než Golf, co tu právě odpočívá pod sněhem a čeká na vyproštění. Tak alespoň víme, že druhé auto tu pořád je. Zkusíme to ještě jednou, ale je to beznadějné. Vánice je navíc čím dál tím víc silnější. Vracíme se zpátky na původní trasu. Cestou potkáme dvě auta ve škarpě. Je sotva vidět na krok a nad silnicí se pod vrstvou sněhu hluboce sklání smrky. Střechou auta jim škrtáme o špičky. (Chtěla jsem napsat vršky, ale jsou to ještě vršky, když jsou jen kousek nad zemí a hlavou dolů? A mají stromy hlavu??)

Dostáváme se zase na naší cestu, ale úspěch se nedostavuje. Zkoušíme to rychle, pomalu, popředu, pozadu, ale tu magickou hranici ne a ne překročit. Po dvou vyčerpávajících hodinách padne rozhodnutí nechat obě auta svému osudu a napospas divočině. Bereme pizzu a brodíme se vánicí domů. Fouká mrazivý vítr, sníh nám doslova útočí do obličeje, máme problém vidět na cestu, kterou si osvětlujeme baterkou. Ani jeden z nás nemluví, se klopenou hlavou udržujeme rychlé tempo co to jen jde. Poněkud na nás doléhá pocit zoufalství. Doma padáme úplně vyčerpaní a zmrzlí. Jíme studenou a mokrou pizzu a diskutujeme o tom, co budeme dělat ráno. V jedenáct hodin vypadává elektřina a tak jdeme raději spát. Ale nespí se mi dobře. Budí mně děsivá představa že si ráno nebudu moct udělat kafe. Taky mně budí zima. Hrozná zima! Jooo, topení je taky na elektriku. Ta se zapíná kolem půl čtvrté. To vím úplně přesně, v ložnici se totiž začne svítit.

O hodinu později vstáváme a venku je přes 40 centimetrů sněhu. Po absolvování klasických ranních rituálů začíná Chytrolín odhazovat sníh (dokud sněží, tak se tu silnice prostě neuklízí, nemá to smysl; první traktory vyjíždí zpravidla do 30 minut co přestane padat, ale jsme v Norsku – žádný stres). Na čtyřkolce mě pak veze k autu. Na jinak prostorné cestě se proplétáme mezi popadanými větvemi, ohnutými stromy a hromadám sněhu. To všechno osvětluje jen světlo ze čtyřkolky, které poskakuje, stejně jako my, sem a tam. Ač to není snadné, pozastavíme se chvíli nad tím, jaká je to, přes to všechno, nádhera. Neskutečná nádhera.

Volvo jsme tu včera naštěstí zanechali čumákem dolů, takže ranní vyproštění není až tak složité. Přenocovat tu zvládlo bez úhony – však ho hlídal můj nákup z Ikea, který tu včera zůstal s ním. Vydávám se tedy na cestu do práce, statečně se prokousávám kopcem dolů. Jedu pomalu ale jistě k cíli. Po dvoustech metrech mě ale donutí něco zastavit. Nejsem si úplně jistá, co se děje, ale brzdová světla auta přede mnou vidím s dostatečným předstihem. Přijedu blíž a je jasné, že mě čeká další zdržení. Ještě o kus před námi pobíhá chlápek s motorovou pilou a odřezává stromy popadané do cesty. Když vidí, že přibylo další auto, přichází nám říct, že bude brzy hotov a budeme moct jet. No tak alespoň že tak, jinak bych si snad domu došla pro další kafe. Jen teda nevím, kam bych tu do těch závějí chodila čůrat..

A fakt nekecal! Do deseti minut je cesta volná a můžeme projet. Jsem trochu v šoku, takové pracovní nasazení v šest ráno je tu obdivuhodné. Při přejíždění hromady větví a větviček si v duchu říkám, že téhle ranní srandy už bylo dost a že bych si přála jen pohodovou cestu do práce. Teď se trochu vrátím k tomu, jak je tahle naše polňačka kouzelná, co se ročních období týče. Už v poslední zatáčce sněhu výrazně ubývá. A jen co se dostanu pod kopec k odbočce na hlavní silnici, tak zastavím a jenom zírám – ty vole fakt jako vidím asfalt?? Jo, byl tam asfalt. Vážně nechápu, kam se přes noc ztratil všechen sníh a jak je sakra možný, že na zahradách leží jen zhruba 2 centimetry sněhu!?

Dál už k tomu není nic moc co říct, protože ve městě je zase říjen, pomalu začíná svítat a město se probouzí do normálního podzimního rána. Jsou tu prostě věci, které mě nepřestávají fascinovat!