Budeme čtyři

Sepsala jsem příběh, jak se náš chlapeček narodil. A přesto, že to bylo hotové, nepřipadalo mi to dokončené. A tak jsem se rozhodla rozepsat i cestu, jaká tomu předcházela. Teď už bude příběh o tom, jak k nám přišel, kompletní. Nepíše se to snadno, vracet se do těch pocitů zpátky. Ač je to už skoro rok, některé chvíle jsou pořád tak živé, jako by se staly teprve včera. Vybavím si každý detail s tím pocitem spojený. Prach, který se zvedl a jeho oblak nám zahalil auto, když jsme zastavovali a já vzala důležitý hovor. Polštář mokrý od slz, co mě studí na tváři. Ptáci, štěbetající mi nad hlavou, když ležím na gauči na terase a hledám na internetu naději. Je toho tolik. Vybavím si i to, co jsem měla na sobě. Možná to teď konečně vyplave uceleně ven a pak už ta vzpomínka nebude tolik živá. Koronakrize a celá tahle situace způsobila, že mnoho lidí o těhotenství nevědělo a bylo pak velkým překvapením, že se náš malý Elf narodil. Necítili jsme prostě potřebu to sdílet s širokým okolím.

Několik dějových linek vynechám, protože to asi i bez nich bude dost dlouhý.

Všechno to začalo mojí cestou na Konec světa v Tjøme na jihu Norska. Vyrazila jsem sem jen s Čudlou na takový holčičí víkend. Na večer jsem si nachladila jedno pivo, že si ho, až Čudla usne, vychutnám na terase. Ale vůbec mi nechutnalo. Sakra, říkám si, připadám si tak unavená, že ani to pivo mi nechutná. V koupelně měli obrovská zrcadla přes celou stěnu a já tam na sebe koukám. Kruci, nějak přibírám. Asi budeme muset trochu omezit konzumování pizzy a nudlí, už se to na mně začíná docela podepisovat. Hehe. Když jsme se v neděli odpoledne vrátily domů, hned jsem ten plán porušila a k večeři si to kulatý, placatý objednali. Ale dresink mi vůbec nesedl. Když jsem se v noci převalovala v posteli, pořád cítící v krku ten zpropadený dresink, napadlo mě, že takhle blbě mi po něm bylo naposledy, když jsem čekala Čudlu. Těhotná? Zase? Ne, to není možný. Začala jsem se pozorovat. Vyvrcholilo to testem, abych se uklidnila, že asi přišla jen nějaká hormonální bouře. Ty dvě čárky na něm ale tvrdily přesný opak. Tentokrát to málem seklo se mnou. Takže to Čudla věděla první. Ta její dobrovolná odstávka od kojení asi nebyla jen tak.

Byl to náročný týden. Absolvovala jsem pohovor, získala nabídku pracovat od září na porodním sále v nemocnici, kde se Čudla narodila. Všechno bylo naplánované jinak. Prvotní šok ale vystřídalo těšení se, plány se zrušily, práce počká. Oni prý počkají. Ač jsme si nebyli jistí, jestli to zvládneme, vrhli jsme se do toho.

Týdny ubíhaly a já se náhodou dostala na ultrazvuk na konci prvního trimestru. Běžně se tu nedělají. V květnu ale poslanci schválili úpravu zákona ohledně prvotrimestrálního screeningu. Když jsem se na to ptala mého obvodního lékaře, objednal mě hned na gynekologii do města. Čudla zrovna ten týden začala chodit do školky, já měla odpolední a ve čtvrtek měla zkusit poprvé ve školce spát. Skvělý načasování. S Chytrolínem se procházíme po městě a dojde nám, že to je prvně, kdy spolu někam jdeme bez ní. Hrozně zvláštní pocit. 

Gynekolog má ordinaci přímo v centru. Vysvětlil mi, že zákon byl sice schválen s účinností od 1.7., ale protože zařízení na to ještě nemají kapacity, tak se oficiální start posunul. Nicméně ultrazvuk mi udělá. Chytrolín mezi tím čekal na náměstí, byla hluboká koronakrize a tak dovnitř nešel. Fakt tam v břiše je, nebyla to pizza. Dojímám se a slza mi ukápne, ale pak se podívám na lékaře a vidím, že něco není v pořádku. Ptám se a on mi odpovídá, že si sám není úplně jistý. Miminko neleží úplně ideálně, aby dobře viděl, ale něco se mu nezdá. Dřepuju, převracím se z boku na bok, piju studenou vodu, ale tomu flegmatikovi uvnitř to je jedno. Něco se mu nezdá na páteři. Chci data, ale on mi prý není schopen říct. Udělá několik fotek. Potřeboval by prý citlivější ultrazvuk a aby miminko leželo jinak. Rád by mi prý lépe popsal, co vidí, ale protože si sám není jistý, nechce mě strašit a mohlo by to znamenat několik věcí. Zvedám se z lehátka jako opařená. Sedíme pak spolu ještě v kanceláři. Ptá se mě, jestli mu dám souhlas s tím, aby to konzultoval v Oslu. Dostává ho. Telefon zvoní, ale nikdo ho nezvedá. Domluvíme se tedy, že to bude zkoušet a pak mi zavolá. Vycházím ven na ulici. Je nádherný den, držím v ruce fotku (nebo spíš pokus o ní, není tam toho moc vidět, ale je nejlepší, co se nám povedla) a připadám si úplně mimo. Sedáme si do auta a já teprve říkám, že je možná něco špatně, že mi bude doktor ještě volat, až se poradí. Říkám to dost zmateně a často opakuju, že se možná nic neděje, ale vím, že to říkám hlavně kvůli sobě, abych se uklidnila. Jedeme domů a cestou volá neznámé číslo. Zastavujeme na odbočce prašné cesty. Volá mi lékař, že se spojil s Rikshospitalet v Oslu, poslal jim všechny informace a fotky a prý mě budou kontaktovat s objednáním na kontrolu. Všechno se ve mně stáhne, mám pocit, že se nemůžu nadechnout. Když přijedeme domů, jdu mlčky rovnou do ložnice, padám na postel a brečim. Konečně se mi povede dostat emoce ven. Za chvíli volají ze školky, že je Čudla vzhůru, má dobrou náladu a můžeme si jí vyzvednout. Tam brečím zas, když se mě ptají, jak to šlo na ultrazvuku. Odpolední směna v práci je na tom dost podobně. Snažím se soustředit jen na to, co dělám a pomáhá mi to držet se myšlenkama jinde. Zbývají mi jen dva dny do začátku dovolené, navíc je zítra pátek, tedy krátká odpolední. Nechce se mi sedět doma, je mi líp když můžu něco dělat, jen se mě nikdo nesmí ptát, jak se mám. To spouští šílený vodopád slz. 

Hned druhý den, v pátek, volají z nemocnice s tím, že pro mě mají termín hned po víkendu, na pondělí 10. srpna. Jedeme nakonec všichni, protože jsem objednaná až na 13.30 a nestihli bychom vyzvednout Čudlu včas. Máme to skoro dvě hodiny cesty. Kvůli koroně s ní tedy Chytrolín objevuje místní lesopark a já jdu dovnitř sama. Projdu covid-stanem, kde odpovím na pár otázek, dostanu nalepovací cedulku a můžu vstoupit do budovy. Přijeli jsme s předstihem, tak si ještě projdu vestibul, abych se trochu zorientovala a pak se jdu nahlásit na oddělení ultrazvukové a prenatální diagnostiky. Dostanu několik papírů k vyplnění a čekám. Jsem hrozně nervózní, ale zároveň se neustále přesvědčuju, že jsem tu zbytečně. To čekání je snad nekonečný! Konečně přichází doktor a já slyším, že říká moje jméno. Vede si mě na vyšetřovnu. Vypustím pár křečovitých úsměvů. Je hrozně milý, vyptává se na několik věcí, zatímco si lehám na lehátko. Pak už jen sleduju obrazovku a naše dokonalé miminko. Doktor začíná s měřením a na jeho výrazu vidím, že to není dobrý. Vše mi ukazuje, vysvětluje, dělá mi několik fotek. Pak si jdeme sednout ke stolu. NT 6 mm. Údaj, který řekne několikrát a já přesně vím, co to znamená. Natáčí ke mně obrazovku, popisuje mi všechny grafy pravděpodobnosti. Trisomie 21 vychází 1:6, Trisomie 18 1:9, Trisomie 13 1:56. Můj kamenný výraz je pryč. Doslova vyprsknu a začnu brečet. Hodně brečet. Doktor mi přisouvá kapesníky a odmlčí se. Jen co se trochu uklidním, kývnu na něj, aby pokračoval. Mluví dál, snažím se ho vnímat. Říká mi o všech možnostech. Pět procent. Máme 5% šanci, že miminko je i tak zdravé. Mám všechno v mlze. Pak se proberu a mluvíme o možnostech. Nabízí mi odběr choriových klků. Dnes už mají plný sál a chce mi dát čas to vstřebat. Ptá se, jestli chci přijet zítra. Souhlasím. Dostanu všechny informace na papíře, vytiskne mi dnešní výsledky, fotky miminka a řekne mi o všech rizicích, která se vážou k výkonu. Prý když si to rozmyslím, mám jenom ráno zavolat. 

Ani nevím, jak se dostanu z budovy. Ti dva na mě čekají na druhém konci nádvoří. Čudla honí holuby a já k nim pomalu jdu. Zase je nádherný počasí. Jak se blížím, víc a víc bojuju s tím, abych nezačala brečet a čím dál, tím víc tisknu v ruce složku s papíry. Na tři kroky od nich to už neudržím a brečím. Jen se obejmeme a jdeme mlčky do auta. Všechno je špatně. Vlastně o tom pořádně mluvíme až doma, snažím se být nad věcí, ale uvnitř cítím hrozné zoufalství.

Druhý den vyrážíme jen my dva, protože jsem objednaná hned na ráno, a tak může být Čudla ve školce. Cestou víceméně mlčíme a já se snažím, aby bylo co nejmíň vidět, jak mi zpod slunečních brýlí tečou slzy. Držíme se za ruku. Nejsem si moc jistá, jak to vlastně bude probíhat, ale doufám, že Chytrolína pustí se mnou. Zaparkujeme auto a jdeme ke vstupu. Zodpovíme otázky, chtějí vidět zvací dopis nebo SMS. Ukazuju a můžu jít. Takhle «vstupenka» však platí jen pro jednoho. Ochranka se nám omlouvá, ale oba nás pustit nemůže. Jen mě. Podívám se na Chytrolína, směrem k ochrance pokývnu hlavou, jakože chápu a zase začnu příšerně brečet. Ufff. Ochranka mi ještě říká něco o tom, ať se domluvím na oddělení ohledně udělení výjimky, ale nejsem schopná mluvit. Utíkám rovnou na záchody, kde chvíli sedím, než se uklidním, opláchnu si obličej studenou vodou a vydám se na oddělení. Je tam po ránu dost frmol a já celou dobu koukám kolem sebe, čtu si stokrát všechny nápisy, protože když se přestanu soustředit na věci kolem, okamžitě se mi začnou zalejvat oči slzama. „Pořád na něco mysli!“ přesvědčuju se celou dobu v hlavě. Nejen, že nechci pořád brečet, ale ani smrkat. Ono to teď díky koroně hrozně přitahuje pozornost všech kolem, a to je to poslední, co teď chci. Z tohohle mě vysvobodí moc milá starší sestřička, která si mě jde vyzvednout a odvádí na sálek. Začíná mi vysvětlovat, co a jak se bude dít. Ptám je jí, jestli to bolí a co mám dělat, abych se tak nebála. Soustředit se na dech. Provedu! Přichází primář, představuje se, udělá ještě ultrazvuk, probíráme zákrok. Ptá se, jestli nechci, vzhledem k nálezu, udělat rozšířené genetické vyšetření. Souhlasím, a tak mi ještě nabírají krev. Pak přijde i můj doktor ze včerejška. Vidět známou tvář mě uklidňuje. Můžeme jít na to. I když tu šílenou, dlouhou jehlu, co mi za chvíli bodnou do břicha, omylem zahlídnu, snažím se moc nekoukat, co dělají. Raději počítám spáry na stropě a v duchu mluvím k miminku, že to spolu zvládneme. Připraví si ultrazvuk, dezinfikují břicho a moje oči se setkají se sestřičkou, která stojí vedle mě. Ruku, kterou jsem měla položenou vedle sebe na lehátku natáhnu a ona mě za ní chytne. Usmějeme se na sebe, já se vracím pohledem na strop a zavírám oči. Nádech, výdech, nádech, výdech,… Tlačí mě sonda ultrazvuku, co mi přitiskli pevně na břicho. Pak přijde ještě jiný tlak. Asi je to tu. Nádech, výdech. Není to ostrá bolest, ale spíš tupá a tlak se stupňuje. Začnou mi téct slzy a jen doufám, že se to rychle povede a už to přejde. Nádech, výdech. Byla to asi jen chvilka, ale přišlo mi to nekonečné. Tisknu tu ruku a doufám, že to sestřičku moc nebolí. Konečně se uleví, primář hlásí, že je hotovo. Zalepují mi místo vpichu, otevírám oči a za chvíli ještě lékaři znovu kontrolují miminko. Prý to šlo dobře a vše vypadá v pořádku. Uff. Sedáme si společně ke stolku a primář mi zodpovídá všechny otázky. Třeba co dělat, pokud bude něco špatně. Volám Chytrolínovi, že si ho u vstupu vyzvedne sestřička, aby nabrali krev i jemu. Primář mi mezitím dává lísteček, na který mi napsal jeho jméno a telefonní číslo, abych mu zavolala o výsledky. Sestřička mě doprovází k výtahu. Udělá se mi trochu mdlo, tak mě posadí do křesla a že mi sem pošle Chytrolína až se vrátí z odběru. Čekám a piju sladký čaj. Z výtahu naproti křeslu vystoupí čerstvá maminka s miminkem v náručí. Rychle stočím zrak jinam a bojuju s dalším přívalem slz. Přichází Chytrolín, odevzdáme zkumavky a jdeme do auta. Není mi zrovna dvakrát, asi ze mě opadá ten stres z výkonu. Vyrážíme k domovu. Kousek za Oslem začnu hledat nějaký pytlík a jen hlásím, ať co nejdřív někde zastaví. Chce se mi zvracet. Bere to hned prvním sjezdem z dálnice, ale nestíháme zastavit a snídaně končí na koberečku auta. Sakra! Každopádně se mi trochu uleví a pak už jen pokračujeme k domovu. 

„Tak si uděláte jiný dítě.“

Pár dní na to, ještě v korona-okně, kdy bylo možné cestovat (díky!!) do Norska, přijela sestra s dětmi na skoro tři týdny. Co si budem, žádná extra zábava se mnou asi nebyla, ale já byla tak šťastná, že jsou tu! Bylo krásné počasí, děti si to rozhodně užily a my se hodně bavili tím, co prováděly. Ač jsem nebyla připravená říct spoustu věcí nahlas, nebylo to asi ani potřeba. Rozumíme si i beze slov. Takže chvíle, kdy jsme tu prostě jen stály v kuchyni v objetí a obě brečely, byly tak úlevné, že si je asi vybavuju z celého jejich pobytu nejvíc a není to smutná vzpomínka. Naopak. Slova jsou totiž často spíš na škodu. Stačí jen BÝT a sdílet. Asi to nemá každý stejně jako já, ale věřím, že spousta z nás v takových chvílích vlastně nečeká žádné rady. Ty, i když jsou dobře míněné, můžou ve skutečnosti moc ublížit. Třeba věta, kterou jsem slýchala často, aniž bychom měli výsledky, aniž by to byla hotová věc: Tak si uděláte jiný dítě. To nevadí, že to teď nevyšlo, však se povede jiný. A vy máte v břiše to minimiminko, cítíte jeho pohyby, komunikuje s vámi, břicho roste a přitom vám okolí předesílá, že vlastně o nic nejde. Jde. Pokaždé se mi udělalo fyzicky špatně, když to někdo řekl nebo napsal. Nikdy. NIKDY! těhotným, prosím, neříkejte tyhle věty! Ať je prognóza jakákoliv, NIKDY to nedegradujte jako věc, která se dá tak snadno nahradit. Nejdete si do obchodu koupit rohlík, který nestačíte sníst, ztvrdne, a tak si dojdete druhý den pro jiný. Bolí to hrozně moc na duši. Jako by uvnitř vás vyrostlo něco, co se dá snadno zahodit. Ne, prosím. 

Blížily se moje narozeniny a tím i termín, kdy jsem si měla zavolat, pokud se neozvou sami. Já se vlastně ani tak nebála špatných zpráv. Člověk o tom dnes a denně přemýšlí, a i když by dal cokoliv za to slyšet, že je vše v pořádku, částečně se připraví na přijmutí jakékoliv zprávy. Já se nejvíc bála toho, že se ode mě bude čekat rozhodnutí, pokud budou výsledky špatné. Nebyla jsem na to rozhodnutí připravená. Dá se to vůbec? Kde bude ta hranice říct, co se bude dít dál? Ani teď to nedokážu pojmenovat. Dá se rozhodnout správně? Tak, aby to člověku přineslo klid? 

Hodiny a hodiny jsem strávila povídáním si s miminkem a vnitřně se víc a víc ujišťovala, že je vše v pořádku. Tak co když nebude? Pročetla jsem několik odborných studií, diskusí s rodiči, co si prošli stejným osudem – ty dobré, i ty špatné zkušenosti. Konzultovala výsledky, kde se dalo. Hledala jsem naději a věřila, že právě my budeme těch pět procent. Že se nás netýká žádná genetická vada, onemocnění srdce,… Všechno to, co by to mohlo znamenat. Že to prostě bude naprosto zdravé miminko. Nezrušila jsem ani svojí první návštěvu u porodní asistentky. Chtěla jsem s ní mluvit a chtěla dělat věci tak, jako by bylo vše v pořádku. Seznamovala jsem se s novou jordmor, moje Kirsti totiž mezitím odešla do důchodu. Moje zlatá Anne Gro! Přesně jí jsem potřebovala, díky Vesmíre!

Na kontrolu jsem tedy dorazila. Pár minut po seznámení, jsem vytáhla všechny dokumenty a už to nebyla běžná kontrola. Kromě tlaku a dalších rutin jsme tam spolu jen seděly a mluvily. O mých pocitech, možnostech a vyhlídkách. Mluvila jsem hlavně já, najednou se to ze mě začalo sypat. Bylo to hrozně úlevné. Ač člověk mluví s cizí osobou, má pocit, jako by to byl někdo blízký, přitom profesionál, co vytáhne ty strachy na povrch a pomůže mi si je přiznat. Teprve tam jsem o nich byla schopná mluvit nahlas. Možná i díky tomu, že jsem mluvila v norštině. Bylo to tak snazší. Člověk nemá k těm slovům takovou citovou vazbu, jako v češtině. Věci, co jsem nedokázala tehdy říct doma nahlas, protože bych je zhmotnila. Staly by se skutečnými. Anne Gro mi nedávala žádné rady, ani nevynášela soudy. Jen mě poslouchala, řídila náš rozhovor, posouvala ho tím správným směrem a já po hodině odcházela v mnohem lehčí náladě. Domluvily jsme se, že další kontrolu naplánujeme podle výsledků. Mohla jsem přijít, i kdybych si jen chtěla promluvit kvůli špatným zprávám. Měla jsem její číslo na mobil (to bych měla i jako «běžná» těhotná) a řekla mi, ať klidně zavolám, když budu potřebovat.

Taky mi už končila dovolená (takhle jsem si ji teda nepředstavovala) a nastala otázka, co dál. Nebyla jsem schopná vrátit se do práce. Po odběru mi občas tvrdlo břicho, o psychice ani nemluvě. A jít do práce, kde člověk osm hodin stojí a tahá se s bednama, paletama,… Dostala jsem strach. Chtěla jsem si dát ještě týden klidu, počkat na výsledky a pak řešit, co dál. Objednala jsem se tedy k mému fastlege, obvodnímu doktorovi. Přišla jsem si jak hromádka neštěstí, když jsem u něj seděla nad všemi těmi papíry, říkala mu novinky z Rikshospitalet v Oslu a držela se, abych nezačala brečet. No, nepovedlo se mi to. Každopádně jsem ho poprosila, jestli můžu zůstat týden doma na neschopence než budou výsledky a já se dám trochu dohromady. Ptal se mě, co všechno obnáší moje práce. Pokýval hlavou, sednul k počítači a začal psát. „Dobře, dobře. Píšu ti to do konce září, pak stačí jen poslat zprávu, abys sem nemusela chodit mezi nemocný lidi v čekárně, a já ti to prodloužím.“ „No ale to je víc než měsíc.“ Jsem zmatená. „Já myslela jen tak na týden, čtrnáct dní,…“ Nezapomenu na jeho výraz, když se odstrčil od počítače, opřel se do křesla, usmál se na mě a prohlásil: „Ne. Ty se teď do práce nevrátíš. Leda bys opravdu sama moc chtěla. Ty hlavně potřebuješ klid, odpočinek a žádnou námahu! Je to důležitý pro vás oba.“ Takže jsem se zase rozbrečela. Ale tentokrát spíš úlevou. Má pravdu. Proč jsem na to takhle vůbec nemyslela? I když mi ten šrumec v práci bude chybět.

Termín, kdy si zavolat o výsledky byl tu. Měla jsem narozeniny. A hrozně jsem se toho hovoru bála. Nakonec jsem se rozhodla hovor o jeden den odložit. Neměla jsem sílu na možné špatné zprávy a nechtěla jsem si je poutat k tomuhle dni. Užili jsme si to. Neplánovala jsem žádnou oslavu, ale překvapili mě dortem, dárky a bylo to moc fajn. Druhý den jsem už byla odhodlanější. Zavřela se do pracovny, chvíli si v hlavě sumírovala, co řeknu a konečně to číslo vytočila. Sestřička na druhém konci mi řekla, že je lékař zrovna u výkonu, vzala si moje iniciále a telefonní číslo s tím, že mi pak lékař zavolá. Takže si ještě počkáme. Telefon jsem si křečovitě hlídala, pořád kontrolovala a byla hodně nervózní. Až pak konečně zazvonil. Všichni jsme se na sebe podívali a ztichli, já ho popadla a běžela se zase zavřít do pracovny. „Dobrý den, tady XX, měl jsem tu od vás vzkaz, že se mám ozvat ohledně výsledků.“ „Dobrý den. Ano, volala jsem.“ vysoukám ze sebe. Mám hrozně sucho v puse a skoro nedýchám. „Mám to tu před sebou, všechno jsem si nachystal. Je to v pořádku.“ „V pořádku?“ hlesnu. „Ano. Všechno je po téhle stránce v pořádku. Miminko má normální karyotyp, nepotvrdila se žádná z vad, které jsme hledali. Budu vás chtít ještě vidět, jak jsme o tom mluvili naposledy. Přijde vám pozvánka na další ultrazvuk. Zaměříme se na srdíčko a další orgány. Ale vypadá to dobře.“ „Děkuju, děkuju, DĚKUJU! Mám ohromnou radost! Chtěla bych vás obejmout! Tisícero díky!“ Lékař se začne smát. „Jsem moc rád, že jsem vám mohl říct dobré zprávy. Tak na viděnou v září!“ Otevřu dveře pracovny a za nima už čeká Chytrolín. „Výsledky jsou v pořádku!“ vypadne ze mě, než začnu dojetím brečet a skočím mu kolem krku. Koukám chodbou na ségru stojící v obýváku. Taky brečí. Neuvěřitelná úleva, i když vím, že ještě nemáme vyhráno. Ale začínám si být jistější, že moje pocity byly správné. Naše miminko prostě BUDE v pořádku. Jeho jemné kopnutí jako by znamenalo: „Sem ti to říkal, ne?“ Píšu hned zprávu pro Anne Gro a domlouváme normální kontrolu v poradně, přesně podle plánu. Moc jsem se k ní vždycky těšila. Vytvořily jsme si důležité pouto, skoro každou návštěvu dost do hloubky probíraly všechno, co se mi honilo hlavou a já nepřestávám být vděčná, že mi na tohle krátké, ale náročné období, vstoupila do života.

Před ultrazvukem byla nervozita zase zpátky, ale už jsem se cítila jistější. Byla jsem přesvědčená, že i pokud by se NĚCO objevilo, tak to zvládneme. Víc jsem se soustředila na možnost, že je v pořádku. Jen co jsem si ale zase lehla na to lehátko, byla ve mně jen malá dušička a skoro jsem nedýchala. Sonda mi jezdila po břiše do všech stran, doktor popisoval vše, co vidí. Pak tedy to srdíčko. Sleduje, měří, vyčkává a… mlčí. Proč mlčí? Něco se děje? Koukám na něj, jak se mračí. Úplně zmrznu. Prosím, prosím, ať je všechno v pořádku! Asi si všimne, jak ho hypnotizuju. Podívá se, usměje a říká: „Jéé, pardon. Já, když se hodně soustředím tak se mračím a přestanu mluvit. Zatím vypadá všechno naprosto perfektně. Jen si chci být na sto procent jistý, a tak to tu zkoumám podrobně. Všechno vysvětlím. Tady máme to srdíčko, můžete vidět jak krásně a pravidelně pracuje. A tady…“ Ach! Je a bude to dobrý! Přes půl hodiny trvající ultrazvuk je hotový. Ještě si jdeme sednout ke stolu. Znovu to probíráme, ptám se, co bude následovat. Lékař zkoumá moji kartu. „No, chtěl jsem říct, že dalších kontrol netřeba. Ovšem vzhledem k celé situaci, pokud budete chtít, nabízím ještě dva kontrolní ultrazvuky. Jen se kouknout jak miminko roste, na vodu, srdíčko a průtoky krve placentou. Jestli samozřejmě budete chtít. Není to nutný, ale možná pro váš klid? Domluvil bych to na pracovišti u vás, v místě bydliště, ať sem nemusíte jezdit takovou dálku.“ Můžete hádat, jak jsem se rozhodla. 🙂 Souhlasila jsem. A i ty další ultrazvuky už byly v pořádku. Náš 5% zázrak!

Pokračování příště.